Poesii.

Ó něhy kouzlo, které plá jí v zraku;

jak podobá se edenskému ptáku,

jenž písní svou nás láká v bájné kraje;

my za ním jdem, až stanem v branách ráje.

Pak vracíme se s říše nadoblaků

v ten pustý svět, jenž dřímat zdá se v mraku.

Co život nám pak, co vše jeho taje?

Co jas a květy, na nichž stín si hraje?

Tu všecko v mlze splývá! jenom touha

nás v duši hřeje netušeným blahem

jak vězně v temnosti ta světlá prouha,

jež propletla se vyšlapaným prahem:

sní zamyšlen o zemi, jež usmívavá

plá venku, nad níž velké slunce vstává.