POESII A LÁSCE.

Stárnete, dámy! Četných vašich vrásek

dnes bílým pudrem nelze zakryti,

váš zimní úsměv žlutých, svadlých krásek

dnes nedovede nás už zvábiti.

Byl jednou čas... a snad i život jiný...

to všechno hodil věk náš do rumu,

věk cifer, strojů, páry, elektřiny,

chladného praktického rozumu.

Teď zbožňuje vás jenom v jaru žití

gymnasist čilý, kráska unylá,

však doba letem ku předu se řítí

a mizí s ní i jejich idylla.

Vám vysměje se pak muž s vážnou lící

i dáma, jejíž cit tlí kdesi v tmách,

i mládež naše moudrá, plešatící

při vodě sedíc v dusných kavárnách.

Stárnete, dámy... V karnevalu světa

sedíte stále – starých panen dvé,

kol nichž ples veselý a šumný letá,

a jichž už k tanci nikdo nevyzve.

A když zrak chladný vířícího davu

k vám v pustý kout tak časem zaletí,

vždy hádá, že smrť zkosí vaši hlavu

při skonu nervosního století...