Poesii.

Když na východě květy stromů kryta

nachová záře na oblaku chytá

do zlata barvíc jeho křivý lem,

tu naděj v život perutí svou smavou

mne obtáčí, mně šumí nade hlavou,

k ní rád se hlásím srdce tlukotem.

Lesk rána záhy v chmurný den se mění;

ve mracích zastřen vleče se svit denní,

hluk života mé kroky zaskočí

sny zlatokřídlé zažena a tiskne

spár v ňadro, div krev nevytryskne,

div nederou se slzy do očí.

Snů rozplašených sup však neuloví:

ty slétají se večer do podkroví

mé duše zas, tam vnesou nový vznět,

a dobrá, velká matka Poesie

na vysílená křídla jejich lije

lék čarovný, jim v hnízdo stele květ.

Ó moci velká! zjevení tvé zlaté

jsem často tušil v chvíli nad vše svaté

a plesal tebou, hotov za tě mřít!

Již neodcházej! Vezmi vše mé štěstí,

mou duši, lásku, veď mne třeba v scestí,

jen celá skloň se v horečný můj cit!