POESII.

Ty opouštíš mne? Jak jen věřit tomu!

My tolik let šli spolu, ruku v ruce,

po květných nivách, v stínech starých stromů,

krb střehli, vichr kdy dul venku prudce,

a z víru světa toužili zas domů.

A byl vždy máj, nechť vichry lkaly, u mne,

a v mrazech růže vil jsem kolem čela,

v kraj snů mne nesly peruti tvé šumné,

tys dýchla v ránu, a již nebolela,

a králem s tebou byl jsem v chvíli dumné.

Mým snem jsi byla, hvězdou mého nebe,

rád dával jsem ti oběť krve svojí

a snášel zlobu, pohrdu, jež zebe,

když proti mně to zabouřilo v roji,

bych naposledy ztratil – také tebe?

Zda zalek zloby had tě, jenž se plazil,

či starost všední v hrdle zpěv ti dusí;

či krutý život s oblaků tě srazil,

blesk varyto tvé roztřísk náhle v kusy?

Ó, neodcházej!... vrať se ve svůj asyl!

Rci, vyplašena vřavou doby naší,

že odlétáš jen, holubičko bílá,

kams ku hvězdám, kde květy míru raší,

kde v křídla tvá se nová vlije síla,

a že se vrátíš, čistější a krašší!

Číš nedopita – škoda kapky jedné!

Můj krb tě volá – plam v něm dohasíná!

Já snil, že budeš andělem, jenž zvedne

mě jednou v svět, kde není bol ni vina...

Ó, zůstaň... smutno bez tebe, tmy ledné!