POESII.

Já vzývám tebe, veliká a svatá.

ó nesmrtelná v nebi ideálů,

k níž opuštěná moje píseň chvátá

výš z hlubin nudy, strádání a žalu.

Tys jediná teď, která ze vší touhy

a mladých snů mých v duši zůstala jsi

v ten život smutný, bolestný a dlouhý

a šťastný jenom zábleskem tvé krásy.

Tu lásku nechci, o které jsem sníval,

ni slávu onu, které nedobudu,

ať třeba bouří zachvátí mne příval

a osud můj ať pln je trpkých trudů:

jen pokud ty mne neopustíš v žití,

ty jediná, v niž věřit nepřestanu,

já v jasné příští věčně budu sníti

a dlouhou nocí věčně spěchat k ránu.

Ó na čelo mne líbej, líbej stále,

ať zapomenu, jak to srdce bolí,

ať šťasten jsem tu aspoň v chvíli malé,

když věčně jásat život nedovolí.

Ó na svém klíně nech mne dále sníti,

ne o slávě, již jiným dáváš, Matko,

však o té slasti, kterou duše cítí,

když u tvých nohou může zdřímnout krátko.

Máš tolik krásy, která věčně září –

jen jeden paprsk popřej mojí písni,

máš tolik lásky ve své božské tváři –

ať v jejím jase duch své dumy vysní:

A jsi-li tou, jež nikdy neoklame

a jejíž láska za hrob k nám se vrátí –

ó než-li život moji sílu zláme,

v svém klíně, Matko, nech mne umírati!