Poesii.

Ohněm i mrazem, jasem i tmou

vcházelas, vešlas v duši mou;

ať letělas nebem, ať snesla se v zem,

já držel se za tvé řízy lem

ve hvězdných výšinách, v propasti hlubinách,

ať srdce pokrýval mi zlatý pel, neb prach.

Ohněm i mrazem, jasem i tmou

já prošel životem pod perutí tvou –

i ať to bylo už tak neb tak,

ať úsměv mám na rtech, neb zakrývám zrak,

v tom běhu šerých let, v nichž vše utuhne v led,

ty zbyla jsi mi v srdci co perla naposled.

Je to teď stárnoucí, skloněný strom,

leč zbylo dost květů na stromě tom –

ať z mízy je stvořil, neb z jíní tvůj dech,

cítím přec v kořenech, ve větvích všech

to tvoje dýchání, to slunné usmání,

jež, i když vrhá stín, – jen život zaclání.