POESII.

Kdo řek’, že zmizelas? Jsi stále u mne

svou ruku kladouc na mé čelo dumné,

dnes anděl ve snu, zítra žena v bdění;

šer večera i jitra probuzení,

šum v rákosí, stín mraků nad vodami.

Já nevěřím, že jdeme světem sami.

Dost srdcí ještě, která tobě bijí,

dost skrání, jež se v tvoje ňadra kryjí,

dost slzí ještě, jež ti v oběť kanou,

dost ještě rtů, jimž edenskou jsi manou,

dost těch, jimžs modlitbou i požehnáním.

Čím plný měsíc pasoucím se laním,

čím píseň labuti, když skon svůj tuší,

tak’s cílem žití, nebem, božstvím, duší,

těm v stínech noci s bázní svatou v taji

jenž věštby tvojí desky otvírají,

v tvém úsměvu svou naděj vidí kvésti

a slzy aspoň najdou, když ne štěstí.

Ó vím, že nejsi víc to hravé dítě,

jež v lidstva sen se smálo na úsvitě,

jež bůh položil lidstvu do kolébky

a jemuž Homer hladil vlásek hebký,

jež Anakreon klad’ si na kolena

a líbal, až se z kněžky stala žena.

Kde jsou tvé růže, cymbál tvůj, tvé stužky?

tvůj otec, Pan, a Gracie, tvé družky?

Vím, že jsi v slzách smutná žena nyní,

že větší žal než Niobu tě stíní,

žes padlý anděl v očích s ráje leskem,

žes plesem bohů, lidstva věčným steskem!

Já dlouho v tvé se díval oko dumné,

a když tě jitro překvapilo u mne,

tys chtěla prchnout jaký div, že v chvatu

mou knihou kmitá se lem tvého šatu?