POESII.

Pokud si do dětství vzpomínám na snivé modro,

Ty jsi mi odněkud známa už byla.

Květiny dětinně bílé, to Tys je v srdce mé všila,

ty, jež tak sváděly plakat, tak pro nic, a přece tak sladce –

buď zdráva, Královno Bílá!

Nadešly veliké Svátky a s nimi vroucnost a síla,

Ty přišla jsi ke mně slavně, čelo mi políbila,

do zraků vzářila květy, mé srdce rozsvítila –

mně bylo, jako když hlaholná závrať zazpívá v dřímání snivá –

Tys vedla mě, Královno Bílá!

Tu bylo Věčností jaro, jež z dálek i výšek se smálo,

tu bylo ozvěnou Lásky v slavnostech Božího Těla –

andělé plesali: Ave! – co já Tě v náručí jímal,

jak na věky, Královno Bílá...!

Tys byla první mou láskou, blouznivou, zářící láskou,

milenkou útlou a něžnou, přítelkou utěšitelkou –

oh, Tys byla moje všecko – radostná, rozmarná, nyvá –

ó díky, Královno Bílá...!

Jsem slabý a křehký jen snílek, miluju housle a závrať,

miluju květiny bílé, děvčátek srdéčka snivá –

poklekám s polibkem v prázdno, tak sladký v pláči své něhy,

před Tebou, Královno Bílá!

A nebudu zpívat Ti hymny, před Tebou pokorně lehat,

s rytmem, jejž zpívá si sláva, do dálek hlaholí síla:

Z jitra si k oltářku kleknu, s růžencem, pobožné dítě,

usměju se na Tě, Věčnou, usměju na Tebe, Něžnou,

zašeptám přítelce sladké, zašeptám věrné své lásce:

Ave, Královno Bílá!