Ó poesije! – matko nejněžnější! –
Ó poesije! – matko nejněžnější! –
kdo vyřkne posvátné to jmeno tvoje,
ten prost je bázně vší i nepokoje
a srdce bouře v něm se ukonejší.
Přístave tichý s hájem plným chladu,
červánku první po temnotách noci,
nevěsto bílá s uzardělou lící,
úsměve vlídný po zášti a hněvu,
polibku první na rtech milenčiných,
sne první lásky v hájích milostinných,
ozvěno s nebe srdcím na úlevu,
ty první máji v srdci básníkově,
smutečná vrbo na předrahém rově,
studánko v poušti, první slzo dětí,
svobody chráme nad mohylou z rumů,
požáre jasný na volnosti chlumu,
jediná jedna mezi stotisíci – –
sešli mi jiskru v srdce ku pomoci,
kdy píseň svou zde k nohoum tobě kladu,
ať peruť vztáhne, k výši vzhůru letí – –
Neznané slovo na rtech mojich visí,
budou se ptáti: písni, čí jsi, čí jsi?...
Vyslal tě sketa nebo houslař z bědy,
než skřipnul nástroj v rukou naposledy
co blázna skřek, než odvezli ho v taji.
Ach písni má – tě v smíchu pochovají –
neplač, má písni, neopustím tebe,
roztrhnu srdce jednou ranou ve dví,
a vyrvu pro tě z vroucích ňader ledví,
obejmu tě jak nejmilejší pannu
a ve rozkošné zanesu tě nebe,
byť sám bych měl si ustrojiti hranu.
Vy ostatní! – já vyzývám vás na boj,
však ne se slovy na rtech, s láskou v nitru,
a byť jsem nepěl jako druhdy Záboj,
chci bojovat až ku prvnímu jitru!
Vy ostatní! – Má píseň přechudá je,
a nepsal jsem ji v temných nocí lůně
při svitu lampy, měsíce a blesků,
při bouři divé v hromu řvavém třesku,
ne v šílenosti s přesyceným bolem.
Ta vzrostla maně mezi ptactva zpěvem,
pod listím stromů, mezi vnadou vůně,
pod teplým křídlem živoucího háje,
v zátiší srdce chudým pod oděvem –
psal jsem ji tichý, proto v ní tak málo,
co ňádra z ledu by vám rozehřálo.
Vy ostatní! – co stojíte tu kolem!
Sáhněte sobě ku levému boku
a velte srdci, by ustalo tlouci –
což řeknete mi? – bláznem nazvete mne.
Kol spánků letly myšlenky mi temné,
já zachytil je, oděl v písně šaty – –
jsou poslední hodinkou ženy mroucí,
kdy jest jí volně odejíti s katy. –
Zdaž jedna slza zaskví vám se v oku? – –