Poetům, druhům v povolání.

Vás všecky chápu, padlé do osidla,

musiti pro kus chleba otročit;

vím, jak se všecek ve vás bortí cit,

že tak vám přistřižena vzletná křídla.

O těžko z kastalského píti zřídla

a símě krásy, vznětů, dobra sít,

jak věštec lidu do červánků zřít

a zalétati v ideálů sídla,

když puky srdce, růžové v něm trsy

rve tvrdý osud, šosák úzkoprsý,

jejž náhoda nám usoudila slepá.

Co poesie říš mu velkolepá!

Šláp’ na šíj nám a k radosti mu stačí,

že zapřáh’ v pluh nás, který vlečem v pláči.