Poezie.

Ty mne těšíš, když má hvězda klesá,

když mi osud z trnů věnce vije,

drahé tužby výš a dále nesa, –

krásná, svatá matko poezie.

Ty mne chráníš, jako temno lesa

žhavým paprskům květ jemný kryje,

a tvůj stín tím zvučným tichem plesá,

jež v mou duši požehnání lije.

Kdy mi vzchází mráček na obzoru,

zlatíš jej co záře večerní

klesající v dál za strmou horu.

Až pak žití mého chýž se zřítí,

ty co břečtan věčnou zelení

spoustu ssutin vlídně budeš krýti.