POGGIO.

Já, osmi jenž jsem sloužil papežům,

o světa běhu leccos moh’ bych říci;

však neřeknu: Jsem pouhý svědek dějin,

ne soudcem v nich. Mně každý člověk jest

jak nápis na zdi z doby pravěku,

jenž má býti rozluštěn. – Já luštil jej,

jak doved’ jsem. I drobné rysy mnohé,

jež unikly by snadno jinému,

pod maskou žertu nakreslil jsem rád.

Já poznal svět i lidi, nádheru

zde klamnou všeho, lásku, nenávist

i cenu přátelství, jak nicotná,

i sladkost žen, ač v jádru hořké jsou,

jak děl již Šalamoun. To přešlo vše,

než nadál jsem se. Umru jistě stár,

já, mincí sběratel a nápisů,

a jistě dobrý otec dětí svých,

ať manželských, či nemanželských, všech.

Já, otrok péra, myšlenek však pán.

Však jedno vím, že v srdci do smrti

dvou obraz ponesu, jež viděl jsem

jak reky zmírat krátce za sebou.

Slul jeden Hus a druhý Jeroným,

a vůči nám všem světci byli oba.

Tu často ptám se přede tváří hvězd

a v tichu jitra, v noci mlčení,

jak my je soudit mohli? Záhada

to jako tisíc jiných; v středu jich

nám dlužno žít zde. Nemohu víc říci,

já, Poggio Bracciolini, Florenťan.