Pohádej mi, děvče, černé kvítí...

Pohádej mi, děvče, černé kvítí,

jak to rudé slunce dlouho svítí,

kdyže vzešlo, kdyže asi zhasne,

či snad pohltí je moře kvasné?

Kdože rozžeh' nebeskou tu vatru,

kdo cigánskou vepsí zaklel chatru;

byl-li pomsty bůh, či šarkán jaký?

posviť pravdou mozku na rozpaky.

Hádej, pověz, hovoř, kamo jdeme?

proč zde živoříme, co tu chceme?

kdy se probudíme z mrtvých spánku?

Nevíš, mlčíš – cos to za cigánku!