POHÁDKA DÁVNO UPRCHLÉHO JARA. (I.)

Vstoupila mi jako zázrak náhle

v moje srdce žitím spráhlé,

zkvetla jako z jara sedmikráska,

jako netýkavky něžný květ,

jako tucha ráje, svatý vznět,

ostýchavá, tichá k Tobě láska,

o níž nesmí zvědět zlý ten svět –

neboť setřel by to kouzlo s duše jeho hrubý smích,

jako duhové ty barvy s lepých křídel motýlích.