POHÁDKA DÁVNO UPRCHLÉHO JARA. (II.)

Červnová noc venku tiše snila –

svět byl sladké vůně pln a tich;

na sadě jen ptáček ze sna vzdych.

V modru nebes velký měsíc svítil – –

Jeho mystická zář zplna lila

modrý přísvit kolem po větvích,

vnikala mým oknem, a já cítil

tajuplný jeho dotek na svém loži

jako poselství kés – smilování boží.

Vzrušen políbil jsem zbožně něžnou zář...

Náhlé pochopení oživilo moji tvář,

a mně blahem, štěstím plakati se chtělo:

bylť to paprsek, jenž v dáli líbal Tvoje čelo.

O dvou polibcích těch Tvoje duše snila,

že se jimi k ráji lásky probudila.