POHÁDKA DÁVNO UPRCHLÉHO JARA. (III.)

S rozkoší vzpomínám si ještě dnes,

jak kytku vzácných růži jsem Ti nes

a vložil bílých do rukou.

Já vyznával Ti jimi touhu svou

a vkládal do nich duši celou,

snem lásky sladkým rozechvělou,

zářící v lístcích rosou nebeskou.

Mně bylo, když jsi obrátila ke mně

svých srnčích očí plachý, třpytný vděk,

jak zřelo by z nich sladké kouzlo jemně

hlubokých, čistých lesních studánek.

Jemňounký úsměv nachem zaplavil Ti líc –

jím touha Tvá mé tiché lásce spěla vstříc,

a všecku blaženost, již skýtá zem,

mně v ústa vtisklas prvním polibkem.

Nás slastný odlesk ráje, nebeský jal vznět –

ty naše duše počaly si rozumět...