POHÁDKA DÁVNO UPRCHLÉHO JARA. (IV.)

Jak radostně mé srdce zaplesá

vzpomínkou na náš výlet do lesa!

Kraj celičký se jevil v zlaté záři

jak milý úsměv v zardělé Tvé tváři.

Tvé hnědé očí hleděly tak snivě

k okraji lesa, jenž se týčil mlčelivě.

Horoucí nad ním opar slunce žhnul,

a kolem ani lísteček se nepohnul.

V bělounkých šatech, žlutém kloboučku

šlas se mnou po zeleném paloučku,

kde kynulo nám z bujných, svěžích trav

tisíce pestrých květů na pozdrav,

a u potůčku, který kolem lučin spěl,

dav pomněnek k nám modré oči obracel.

Což radost jiskřila z Tvých očí zřídla,

když motýl s květu na květ přelétnul

a rozestřel tu duhová svá křídla,

neb z temna hvozdu, jež se pohádkami chví,

nám zvěstovala kukačka své proroctví.

Kol pro vše mělas oko, zájem, cit,

mou duši znalas jasem rozzářit,

mne spoutat svého srdce do osidla,

že jarou chutí k životu jsem byl jak zpit,

vší krásou kolem dal se unést, omámit.

Dnes ještě vidím, jak Tvé očí zazářily,

když v náručí nás ujal lesa chládek milý,

a v zápětí hned výkřik, pružný těla shýb –

a radostně jíž zvedlas ruku – byl v ní pěkný hřib.

A stále teď již pátrala jsi ve mlází –

můj toužebný zrak nedočkav Tě provází,

a sotva že Tvůj vábný zjev se mezi stromy kmitnul,

já nadběh’ Ti a blažen v náruč jsem Tě chytnul.

Pak mlsně hledat malin, jahod vděky

jsme z lesa sobě vyšli do paseky.

Dost našla jich Tvá ručka – Tvému oku dík!

Však nejblažší mně tane v duši okamžik,

svých do rtů když jsi vzala vonnou jahůdku

a nabídla mým ústům chutnou lahůdku;

vždyť všecky slastí světa v požitek se slily: –

Tvé medové rty jahůdku mně osladily...

Tak celé odpůldne jsme v jara krásných snech

svůj život trávili a v bujných radostech.

Již hodně k večeru se temněl nebes klín,

a stromy lesa prodlužovaly svůj stín,

když ruku v ruce, se sladkými pocely

jsme ztichlými se poli domů vraceli,

nesouce kytku pomněnek a kopretin.

Daleký západ v zlatě hasnul, zvolna v noc se tměl –

nám v duši krásný den se právě k jitru probouzel.