POHÁDKA DÁVNO UPRCHLÉHO JARA. (IX.)

Mou duší táhnou kouzelných jak stínů hry

vzpomínky sladké na ty letní večery,

kdy po Tvém boku, umlouvaje schůzku příští,

jsem podél břehu řeky kráčel k přístavišti.

Tichounce k zemi snášelo se teplé šero,

z kostelní vížky na klekání zvonek zněl...

Kraj kolem dokola vždy víc a víc se tměl,

však na nebi se rozsvěcovalo hvězd stero.

Omamnou vůni květů dýchal luh i sad

a zasněný zpěv ptactva linul ze zahrad.

Hláď Vltavy se ocelově v šeru leskla,

a v dáli z loďky tichá píseň pozasteskla.

Kés světlo čarovné se třpytně v řeku lilo:

to ohvězděné nebe se v ní zrcadlilo.

Mystická kouzla opřádala nebe, zem –

my zněmli, jati krásou, slastí, úžasem,

a těsněji jsme druh se k druhu přivinuli,

jak tichý břečtan ke kmeni se něžně tulí;

vždyť rukou zázračnou nám v srdce sáhla

vesmíru duše tajuplná, neobsáhlá.

Oh, jaké teplo, světlo se v mou duši vlilo –

mé dávné mládí se to ke mně přitulilo...

Ten čarný květ jen jednou v žití rozpučí –

já slastí byl bych zemřel ve Tvé náruči.

A v dáli velkého již parníku se blíží světla.

Hladina řeky září světel rozekvetla,

a tiché vlny šplounavým se ruchem vzduly:

s parníkem výletníci do přístavu vpluli. –

My spolu loučíme se, naše oči planou –

„Buď s bohem, drahá!“ „S bohem, strýčku, na shledanou!“

A v přítmí vzduchem vlál Tvůj bílý šáteček.

Zasykla pára, sirény se ozval skřek,

a parník zvolna pluje stmělou hladinou. –

Břeh vzdaluje se, obrys Tvůj se halí tmou – –

Z plující lodi do tmy jiskry zapadají –

v nich vzpomínky mé, drahá, na Tě v duši hrají.