POHÁDKA DÁVNO UPRCHLÉHO JARA. (V.)

Nás horování unášelo v hvězdné světy...

Již zahrady kol zdobily se aster květy

a podzimním se rouchem oděl širý kraj –

však v našem srdci vonně kvetla jara báj.

Sluneční odpoledne před večerem

v Tvé zahrádce se lesklo v kouzlu sterém,

a mezi stromy vzpomínek jak vínky

babího léta vznášely se pavučinky.

Tvých u nohou se záhon aster chvěl...

V nich náhle octl se Tvé ručky běl,

a v malé chvíli ve rozkošném zmatku

jsi podala mně kytku na památku.

Ó ani v smrti nezapomenu těch chvil,

jak vroucně, dlouze jsem Tvou ručku políbil.

Mne jalo nejslastnějších citů chvění –

ten dárek Tvůj byl ráje přislíbení.

Tu kytku něžných aster chovám ještě dnes,

je vroucně k ústům tisknu, v srdci hořký kvil,

že navždy zašly chvíle, nesoucí mne do nebes,

kdy jsem tak krásně jenom o andělech snil.