POHÁDKA DÁVNO UPRCHLÉHO JARA. (VI.)

Kraj zapad’ do sněhu, a mrazné větry vějí,

mladičké stromy u cest trčí ze závějí...

Tvá zahrádka, kde pohřben květů sladký vděk,

se bíle usmívá jak luzný obrázek;

snad čarným ovzduším se nad ní chvělo,

co pohádkou nám v ňadrech rozpučelo...

Tam zastal jsem Tě často čekat u plůtku

a smlsnul polibku mně nabídnutou jahůdku,

když za nedělních jasných odpoledních chvil

dalekou cestou z města jsem k vám pospíšil.

Ta cesta bílou krajinkou a za mrazu

mne lákala jak k zázračnému obrazu.

Co dálka byla mně, co mráz a sníh;

mne touha nesla na svých perutích,

mou duši lákala pár sladkých mžiků vnada

své myšlenky a city s Tebou vyměnit:

Tys byla tolik krásná, nevinná a mláda

a mělas svého strýčka neskonale ráda,

a znalas čistým ženstvím svým mne okouzlit.

My svými srdci tonuli jsme v modré dáli,

kde v zlatých oblacích se skvěly naše ideály.

Já našel ukryto v Tvé vroucí mladé duši,

co v okolí svém nadarmo jsem hledal,

co celý dlouhý život můj mně nedal,

co pro mne zapadlo ve pusté světa hluši.

Ten klenot vyvážil jsem duše Tvojí ze hlubin,

já byl bych proň se vrhl třeba smrti v klín. –

Má touha po Tvé cestičce šla jak Tvůj stín...

V Tvých hnědých očích jaké štěstí pro mne plálo,

mé srdce v nejsmělejších snech se nenadálo.