POHÁDKA DÁVNO UPRCHLÉHO JARA. (VII.)

Propastným úděsem se moje duše tměla: –

Tys, drahá, náhle vážně churavěla...

Můj všecek zprávou zlou se hroutil cit,

já nechtěl, nemohl jsem uvěřit.

Ach, přetěžká to mému srdci rána –

což brána smrti pro Tě zotvírána?...

Mně bylo, plamenným jak archanděl

by mečem z ráje ven mne vyháněl. –

A když jsem, zdrcen, k Tvému lůžku přistoupil

a zřel Tvé povyhaslé oči, bledou líc,

Tvůj smutný úsměv, letící mně bolně vstříc,

Tvou celou postať, zlomenou a beze sil:

mně draly v zrak se slzy, v hrdlo hořký kvil,

a nevystíhlý žal mou duši zaplavil;

já hrozný pocit měl, jak nežil bych už víc...

Ach, na sta útěšných slov se rtů mých se chvělo,

má ruka laskala Tvé vlasy a Tvé čelo.

Tak zbožně jsem Tvou ručku stisk’ a políbil,

jak polibkem bych v Tobě mučednici ctil.

A při odchodu násilím jsem stlumil vzlyk,

bych nestrpčil Ti rozloučení okamžik.

Pak sněhem, na němž odlesk měsíce se skvěl,

jsem jako bezduch do města se potácel.

A doma dlouho do noci jsem na svém loži

se zmítal, modlil, vzýval smilování boží.

Až k ránu usnul jsem, a sen tklivého dojetí

mou duši pojal v kouzelné své objetí: –

Tys ve komůrce mrtva v rakvi spala,

zář měsíční Tvou krásnou hlavu celovala,

a clony víček navždy pevně uzamkly

ty srnčích očí Tvojích čisté studánky.

Šatečky bílé, jako z mlhy tkané,

záplavou kvítí byly posypané.

Z nich hořce sladká vůně jizbou vála,

a z rakve dlouhý závoj k zemi splýval,

a měsíc v jizbu tesklivě se díval...

Ach, srdce mé jsi z ňader s sebou vzala,

ty, sama květ, jež ve kvítí jsi spala.

Hle, volným okénkem druž ptačí přilétala

a na okraj Tvé rakve mlčky usedala.

Ta ptačí druž se nad Tebou jak v žalu sklání

pro něžný soucit Tvůj, Tvé lidské smilování:

Tys dojata jim sypala vždy hojný zob,

kdy mráz a sníh té drobotině kopal hrob.

Dnes splácely Ti za vše, co jim tvoje štědrost dala,

a z klícky Tvého kanárka Ti píseň lkala...

Já v koutku jizby tiše klečel, změněn v sloup,

mé nitro tmělo se v propastnou smutku hloub –

Oh, jaká radost kolem skrání mých se vila,

když z choroby své šťastně jsi se pozdravila!

Mou celou bytostí zachvíval slastný pocit,

jak ze smrtelných mrákot byl bych náhle procit’.