POHÁDKA DÁVNO UPRCHLÉHO JARA. (VIII.)

Dost dlouho pod sněhem kol země snila –

sníh sešel, nad krajem se rozvlnila

zas s modra teplých nebes tucha jara.

Kol obzor jasní se a vánek věje svěží,

a než se nadáls – země v zlaté záři leží,

že v snech a písních naše duše hárá...

My okouzleni sluncem rozhodli se v mžik

opustit spolu těsný, dusný pokojík,

a ruku v ruce údolíčkem jsme se brali,

kde zkvetlé stromy koruny své pozvedaly.

Nás cesta vedla k lesu do polí.

Nad námi skřivánci již šveholí,

a v pravo, v levo travou ozdobený pás

byl pampelišek pln a něžných sedmikrás.

Opojnou vůni kolem šířil střemchy vděk,

a hloh byl pln rozkvetlých poupátek,

a každým krokem v udivené ve zraky

nám padly nové jara zázraky,

že každý nerv se rozkoší a vznětem chvěl –

svět kolem nádhernou nás krásou opájel,

nás kouzelný omámil jara vonný dech,

a touha, která vzníceně nám v srdci pučí,

nás sobě vespol náhle vtiskla do náručí,

že chvíli spočinuli jsme si na ústech...

Rozkoší nevýslovnou jsme se chvěli

a na vše kolem sebe zapomněli:

nám srdce k srdci, duch se k duši upíná,

jak oba bychom byli bytost jediná.

Snad kouzlo, jež nám duši slastně zaplavilo,

se vzneslo večer k nebi jako hvězdný sen,

a z jitra rozzářilo v opojný se den,

o jakém kdy udivené tvorstvo snilo:

Hle, stromy, luhy tonou květů záplavou,

kol nad krajem se moře vůně rozvlnilo

a čary barev k sobě všecky zraky zvou,

co krásy, kouzla v světě, vše se v rozkoš slilo –

zem v štěstí splývá se zářící oblohou.