POHÁDKA DÁVNO UPRCHLÉHO JARA. (X.)

Kdy je mi teskno v duši, rád si vzpomínám

na blažené ty doby, kouzelný jich mžik,

kdy v parnech léta stoupali jsme k výšinám,

kde ve chladivém stínu lesa pnul se kostelík.

Malinká vížka s křížem svatým nad ním čněla,

a před ním na řeku v kraj vyhlídka se rozestřela.

Kolkolem hluboký nás klid tu obepřádal,

a nad hlavou nám pluly zlaté obláčky;

rozkošnou melodií kos tu se drozdem se hádal

a na sta jiných pěvců slétlo se tu na táčky.

Kytice pestrých květů vetkány jsou v stráň i mez,

a vůní opojnou vzduch prosycen až do nebes.

V temenech sosen jemňounký si větřík hrál

a v lesní pohádky nám duši zapřádal.

Jak zlákalo nás v snění kukaččino volání

a duhobarvých motýlů rej pestré na stráni!

Tu z naší duše prchly rmut a žití tíž,

my srdci svými byli sobě, nebi blíž –

a nad hlavami leskl se nám s vížky v slunci kříž.

A kdys v mystickém trnutí a zbožné mysli v snách

jsme spolu ruku v ruce překročili svatý prah.

Nám bylo v duši jak v jiného světa vidinách.

V chlad, šero, ticho, v obrazy kol, ve nástěnné fresky

sem okny slunce tkalo přitlumené arabesky.

Velebným zamrazením naší myslí proletí

taj cizích světů, zbožná touha, svatá ponětí.

A náhle gloriola slunce utkvěla Ti na tváři –

mne pocit jal, jak měl bych s Tebou jíti k oltáři,

jak líbeznému svazku našich srdcí snad

by měl tu před Bohem již kněz jen požehnat,

jak upadl bych náhle ve zázračný sen,

v němž o třicet let byl bych pozděj narozen,

jak smilováním božím bylo by mně odpuštěno již

svých dávno minulých let nésti těžký kříž...

A slastném ve vznětu jsem před oltářem ruce spjal –

ten velký mžik můj celý další život obetkal. –

V tom náhle nad svatyní, Bůh nám budiž milostiv,

se rozlehlo v náš úžas rachocení hrůzné –

síň svatá zatměla se, ve hlavě sny luzné.

A vichr zved se, třásl okny, jimiž šlehl blesk,

a za ním s oblohy se znovu sřítil hromu třesk,

a les v to ozvěnou se vztekle rozburácel:

do vřavy vichru, v hukot vrcholů a v praskot dřev

zněl hrůznou hudbou sykot blesků, hněvný hromu řev,

a v mocné dutí bouře všemi směry blesk se kácel.

Den soudný rozpoutal se ve ohnivé lázni.

My ve vřavě té k sobě stuleni jsme v plaché bázni.

Ach, čekali jsme, srdce neurčitě tuší,

že zasaženi bleskem vydechnem tu duši:

Jen myšlenka nám sladká umenšila bolu,

že sobě ve náruči zemřeme tu spolu.

V tom oslnivým světlem boží posel do svatyně tnul –

však našich čistých srdcí on se nedotknul!

To krutá byla zkouška, božské potvrzení,

pohádka našich srdcí že mu hříchem není.