POHÁDKA DÁVNO UPRCHLÉHO JARA. (XI.)

Rád zamyslívám se, jak osten trpkých muk,

jenž někdy chmurně zaplavil mé čelo,

jež v životě se tolik natrpělo,

se rozplynul pod dotekem Tvých hebkých ruk.

Kdy hlavu zaclonil mně utrpení stín,

Tys jemně ujala ji ve svůj měkký klín,

a povznesouc ji, políbila na čelo,

že slastné trnutí mně tělem prochvělo,

řkouc v cituplném svého srdce hnutí,

že hlava má Ti stojí za zvednutí.

Já v žilobití ručky Tvé jsem cítil,

že slova Tvá jdou duše ze hlubin,

vždyť v oku Tvém nebeský soucit svítil.

To krásné oko Tvé svým smutkem se mnou lkalo

a pomoc v soužení mně němě přísahalo.

V té době opojená moje duše snila,

až na věky se zamknou oči moje,

by cituplná, něžná ručka Tvoje

s Tvým obrazem je navždy zatlačila.

Tak prožitých tu mžiků krátkou blaženost

bych opuštěný v hrobě cítil na věčnost.