POHÁDKA DÁVNO UPRCHLÉHO JARA. (XII.)

Tak žili v pohádce jsme, ve nevinném snění –

byl kus to štěstí, které není k zapomnění...

Však, co je štěstí? Motýlek to zlatý,

jenž blýskne barvami a v oblacích se ztratí,

je květů pel, když setře se, co z krásy zůstane?

Je sladká vůně růže, která za mžik vyvane...

Snad s nebes výše hvězdnou září na nás svítí,

když nízký pahorek náš kryje hrobní kvítí – –

Tak v naši pohádku, v duhové naše štěstí

zlý život náhle udeřil svou hrubou pěstí.

Je lósem krásy, všeho, vznešeno co jest,

že zanikne – jen mlžná o tom poví zvěst....

Vše časem přikryje všednosti šedý prach –

jen paměť krásná žije v světlých vidinách.

Co nevyslídí také světa zlobné oči,

co nepokálí slinou jeho závist, vztek –

vše strhne – není místa v jeho kolotoči

pro kouzlo snů a zlatých pohádek – –

My zmoudřeli, jak toho žádá zlý si svět,

však v našich srdcích přátelství plá cit a vznět,

a jeho vroucnost vzpomínkou vše přežije,

až jednoho z nás na věky hrob přikryje.