POHÁDKA DÁVNO UPRCHLÉHO JARA. (XIII.)

Mně nezbývá leč Tobě, drahá, díky vzdát,

že kouzlo bytosti Tvé, Tvoje něha vřelá

mně na chvílí zde v žití nebe otevřela...

Jak moh’ bych pro jinou kdy bytost plát? –

V mém životě kdys tměl se muk sráz divý,

jak hrob byl temný, jak smrt mlčelivý.

Mně zbývalo jen v neznámý se sřítit svět,

kde věčná propast noci vykoupením z běd – –

Tu přišlas Ty: Tvá něha, krása, nevinnost:

a ručka Tvá nad srázem vyklenula most.

Tys v zoufalou mou duši nový život vlila,

jej vznětem, nadějí a vírou vyzlatila –

Tys sám můj neúprosný Osud okouzlila.

V mém lačném srdci Tebou probuzený vznět

tak mnohé sladké písni dal vypučet v květ,

a nadšený tu děj, jenž v pohádku se pojí,

je zlatým plodem mladé, dávné přízně Tvojí.

Čar duše Tvé, jenž do pozdních mých let se schvěl,

zas v nové vonné jaro se mi rozpučel.

Vděčností nevystihlou plane moje hruď –

Ty milá, dobrá, drahá na světě tu šťastna buď!

Mám Tebe v duši jako v zlatě na obrázku,

a pod ním věčnou lampu – svoji k Tobě lásku.

Že také já v Tvé ve paměti žiju, jsem si jist,

jak blesknuvší se světlo – neposkvrněn, čist,

a v toužení že hlavou táhne myšlenek Ti val:

„Ticho po pěšině, kudy chodíval“ –

ta čarokrásná ruská píseň Donaurova,

jež celé moře citu, stesku v sobě chová,

a již Tvůj vzácně milý hlas v nadšeném vznětu

tak úchvatně a vroucně pěje při spinetu.