POHÁDKA DLOUHĚ NOCI

Pohádka dlouhé noci pokojem mi zpívá,

má modrý zrak a v čele hvězdu zlatou,

s úsměvem naivním skromně v oči se mi dívá,

v kouř krbu rukou ukazuje vzpjatou.

„Co na tom, že se podzim do tvých oken šklebí

a v komíně že výská meluzina?

má říše z polních květů vyrovná se nebi,

v ní starost usíná a na vždy zmírá vina.

A zachoval-lis jenom zbytek kouzla mládí

a v nevinnost nepřestals' věřit zcela,

pak klidný buď! Má říš ti vynahradí,

hra osudu co krutě odepřela.

Rej skřítků rozpustilých bujný, dovádivý

tě bavit bude, sklíčeného nudou,

a malá čarodějka ukáže ti divy,

až znaven vkročíš v její chýžku chudou.

Pak sličné dryady, jež zlaté vlasy mají

a chorovod jež tančí při měsíci,

tě půjdou doprovodit k vzdálenému kraji,

kde láska tvá tě čeká tiše spící.

Tam leží duhovými pod nebesy

v paláci z perleti a drahokamů,

do světlých vlasů se jak živé perly věsí

jí zářné světlušky, kol šíří moře plamů.

A žhavý touhy pták, jenž rád má blankyt nebe,

jí sedí nad ložem na větvi korálové,

do noci z rána pěje, sladce volá tebe,

bys dívce přinesl, co slíbili jí snové.

Rtem pootevřeným jak škeblí rubínovou

vzdech uniká jak chvění zlaté struny...

A srdce pod ňader bělostí liliovou

sní o polibcích v mléčné záři luny.“

Tak zpívá Pohádka. A já jdu maně za ní,

duch prchá světu, nový život vzchází

mi nad hlavou, můj ret již k Lásky rtům se sklání,

noc vlahá do klína nám svoje hvězdy hází.

Co na tom, že se podzim do mých oken šklebí

a v komíně že výská meluzina?

Ta říše z polních květů vyrovná se nebi,

v ní starost usíná a na vždy zmírá vina!