POHÁDKA DOBRA, PRAVDY A KRÁSY.

Nám sliby charé cos zas zpívalo,

nad lesy kouřilo kadidlo slávy boha,

v párách nad lučinami rozprášeno bylo,

vše v pouť lákalo, tlumok, uzlík vzít,

spět za štěstím. A kams jsme v dáli tíhli.

A pósu hérů, gestum jsme si vyměřili,

páž vztáhli superbně. Zda v poškleb jen,

sesměšnění dlaň jsme vznesli výš

ku gestikulaci či vznesli rámě?

Ve nitru zahrály sny velikášů,

věrouky aesthetů i mravouky flexe

jsme doby učistěné vzpomněli

katechismu. Sol v sled se vzneslo výš

jak jablko kejklíře, zkřivené touhy

se vzpřímily, zbarvení rozmaru.

Své osvobození nalézt’ jsme spěli v kraj,

samoty, výspy, houště proběhali,

a prohledali tiše zapadlé.

Vše posud žité bylo málo, málo.

Bedra se pod tím ani neschýlila,

co radost přála a co dalo štěstí.

Na dlani unes’ jsi to. V srdci, spíše tak.

Špet blaha to, dnů, vteřin, pídí sčet.

A horování? Vše jsme litovali,

co v regionu jeho nedochůdčetem

bylo, a bylo vetchých mnoho nalezeno.

A v mumraji a ruchu bytostí

my nic nestihli, na jas zlatých vesel

co Tyché připomíná. Až kdes v poušti.

To bylo, síly kdy již poklesaly

nám, nic nebylo vytěženo v líp.

V všem zbýt jsme rozpnuli se celiství

a jak ti jiní, zbyli poloviční.

Šla cesta za bůžkem či za chimerou?

Idea nemohla mít stělesnění, fantom,

však přece formaci. Jen křídla.

Co plulo blíž, se náhle vznořilo,

co přepadlo nás, aby oblažilo,

to byla žena s rohem ve dlani.

A dary různé v cestu sypala a dštila.

To byla Tyché. Leč my vystihli,

se s dobrem, pravdou, krásou leda kryje,

s ní splývá, promítá se trojicí

vzácnou. A blysklo, nemusí být vyváženo

to blaho její z dna, ta látka blaživá,

ukázka v dost kdy z její zážehu,

okřání velké nám i oradostnění,

když z její kynu či jiskry je žně,

ztad původ má. A přec jsme léno žďáli

zúplněné. Cit pravdy, dobra, krásy větší

byl než léno celé obnažení tří.

A my si libovali: pól kdes a daleko

per skřipot znikl pisálků bigótních.

A bylo jasno: kdyby vydatněji jak

zapracovala touha, že by jabko gnose

zub rozrval ve dvé, překousl, ať ono

edenu stromu středu nebo mravné,

chimerské. Ořech věcí v patu zachřestil,

slupka se rozvřela jak lůno panny

a jádro pozdravilo, sladká tresť

poznání, líp zavinutá v formu

i utvořená. A tu vzdychli v vděk

jsme: Vystihujem eliský druh, prvý

z živoucích, jak v akt smělý vznosu

byl blahý Adam, když se zaryl vznětem

v plod pohádkový. Héva útočila.

I Tyché kynula a podněcovala

a bohatší o vzácnou empyrii

mnohotnou, kardinální, jsme se vraceli

ze dómu její, totiž výspy klidné

samoty zanesené. A cestou zpět

jsme pochvalovali si, pouť co dala.

A blazi byli jsme i v vzpomínce,

když příchuť přinesla, v leb ozlacení,

když o uzlících, o tlumocích v dlaň,

o sandálech a bedrech přichýlených,

o holi, o širáku putovním,

o touze, citu, vznětu, úsilí

za pravdou, dobrem, krásou v shodu,

střet, krytí, obdobu a promítání,

v pouť za idólem my vzpěli sladkou píseň!