POHÁDKA. (I.)

Bylo, nebylo. Kdysi za dávných dob,

tiše již zapadlých v času bezedný hrob,

kdesi na této radostně tančící zemi

kraj luzný byl, dary požehnán všemi,

kvetoucí zahrada, rosou vonící háj,

radostně sladká pohádka země,

hřející náruč přírody matky,

dobrého Boha úsměv a kouteček sladký,

jeho klín štědrý, pravý ráj.

Však všechno se změnilo, když uprostřed kraje

jednou za noci bouřlivé hrdě své témě

do rána pozvedl pyšný, pochmurný hrad.

Na místo světla a tepla – zima a chlad.

Na místo radostných zpěvů a smíchu

jen vzdechy a slzy kanuly v bolestném tichu,

a ústa a tváře se křivily zoufalstvím němě.

Radost a veselí tiché, úsměvné štěstí

staly se pohádkou jenom, vzpomínkou, zvěstí.

Všady jen nářek a vzdechy a bída a hlad.

Podivný hrad to. Byl černý jako noc šerá,

jak z hlubiny mlčící země vyrvané uhly;

černý jak zakletých havranů péra,

jak příkrovy těžké pohřební truhly.

Byl pochmurný jako lupičů staleté lesy,

na které stále se mračna posupná věsí,

jako prapory smrti –

Divný, posupný hrad,

však divnější lid, jenž z něho teď vlád'.

Žádný se neoděl do prostých, obvyklých šatů.

Každý však od zpupné hlavy po tvrdou patu

celý byl okut do černých železných plátů,

jak veřej a závory hradních, bitevních bran.

Žádný z nich nevztáhl ruky, by umáčen rosou

za zpěvu jarního ptactva zazvonil kosou

v zeleném jako koberec prostřeném luhu.

Žádný se nedotkl tichého třpytného pluhu,

by převalovanými chleby vonící zemi

zpřevracel, zkypřil, rozoral, zúrodnil lán.

Každý však zpupný a hrdý, posupně němý

v levici veliký, kovový štít,

v pravici těžký, zlověstně blýskavý meč,

vycházel z rána, jak do boje, v seč,

by velel, by vládl, by tiskl zlekaný lid,

a večer se vracel, by u dlouhých stolů do rána

se zlými duchy za předsednictví satana

mohl hrát v kostky o vlastní duši, do něma pít.

Divný hrad, divnější jeho posupný pán,

však nejpodivnější útvar a podoba skal,

na nichž hrad celá již staletí nehnutě stál.

U příkře strmém, dalekém čtverhranu

přímo z roviny vystouply velké kameny,

jako by zdviženy země mocnými rameny,

divokým rozmachem dlouho spoutaných par,

na nich z jednolitého, těžkého balvanu

jediný, nesmírný kámen, jenž celý hrad nes',

jenž zdál se mít živého tvora podobu, tvar.

Říkali: Je podoben zkamenělému oři,

jenž pod tíhou jezdce bezmocně kles',

jenž tělem se do tvrdých balvanů boří,

a jedině hlavu nad kámen zdvíhá a noří,

a zoufale vzpíná. Však marně. Hrozná je tíž.

Za každých deset let hlava mu klesá níže a níž,

hříva, kdys volná, velká a hustá,

víc a víc s kamenem, s balvany srůstá,

jen nozdry a čelo a oči viděti již.

Říkali jiní: Je podoben obru, jenž po velkém boji

přemožen, svalen a zakut do těžkých pout,

jenž – zkameněv – na skále bezmocně leží.

Nestvůrná veliká hlava vyčnívá sic,

však nelze ji pozdvihnout, nelze jí hnout.

A na těle zhrouceném bezpečně stojí

černý hrad s velkou kamennou věží,

stojí a bude stát po všechen budoucí čas.

A někteří jako na večer děti bájili zas,

že v balvanu možno rozeznat princovu líc,

jejž nenávist, zloba a nepřízeň nízká

zaklela v kámen; jejž nepřítel prutem čarovným švih',

jak bezpečně pod lipou dřímal v radostných snách,

a zničil tak, zahubil navždy královsky rod.

Nikdo však k hradu a k balvanům nepronik' zblízka,

neb okolo čtverhranu hluboký přikop se táh',

plný podvodně záludných, zelených vod.

A na jeho březích se vztýčil a zdvih'

z ostnatých drátů a tyčí vysoký plot,

tak hustý, že nemoh' jím proletět pták,

že nemohl proniknout bystrý, toužebný zrak.