POHÁDKA. (II.)

Šel za rokem rok a ztratil se kdesi v temnotu.

Šla za nimi staletí plná nářků a jásotu,

a zapadla v bezdno, v mlčící prázdnotu,

jako vzdech člověka s věčnem splynula kdes.

Šel za každým stoletím čas a s úsměvné země

stopy jich zametal horlivě, němě,

jak vichřice divá skosená stébla a květ

s polí a luhů a s běžících v údolí strání,

jak pokorná služka na rozkaz hněvivé paní

s koberců salonních zapomenutou smět.

Šel za nimi čas a na pleci mohutné nes'

sekyru těžkou a motyky, dláta a rýč,

aby jak ze zvědavosti děcko,

s rozkoší ničivou rozbíjel všecko,

bořil a poznovu stavěl hračku svou, svět.

Šla léta, šel čas a ve hradní příkop se nahna

jeho dno změnil ve schnoucí, mechová bahna,

myšku svou nazrzlou, divokou, hlodavý rez

do plotu vyslal, na každou sochu a tyč.

Však nedbali, bezpeční byli posupní páni.

Vždyť taková hrůza již po kraji zavládla z nich,

že nikdo se ke hradu neodvážil ani,

nikdo se neosmělil k němu ani za nočních tich.