POHÁDKA. (III.)

Jedenkrát děvčátko malé klásky sbíralo

v sousedství blízkém černého, chmurného hradu.

Úsměvné, veselé slunce jak pacholík zlatý

již vcházelo stkvoucími, žhoucími vraty

do svých utichlých, růžových sadů,

aby tam na noci hedbávném klínu

oddychlo, zdřímlo v prochladlém stínu.

Radostné vůně pokorně oddaných květů

skromné, kdes v trávách ukryté máty,

tiché mateřídoušky a jetele

jako dech vonného kadidla vstoupaly za ním.

Skřivánci šedí v krouživém, nádherném letu

dávali „dobrou noc“ jemu vesele,

večerní ukolébavky jásavě pěli

polím a luhům, hájům a stráním.

Rybníky, řeky se třpytivě stkvěly,

jak by se na jich hladině vlnivě chvěly

stříbrné plíšky, jež na ně kdos vysypal s výšky.

Pod vodou měkkounké loďky do dálky spěly.

Pod vodou třepetaly se obláčků vlajky

rudé jak máky, bílé jak zčechrané krajky.

Děvčátko blankytných oček, nazlátlých vlásků

kytici velkou převislých, šustících klásků

do levé ručky pozorně svíralo,

pravou pak za kláskem klásek sbíralo

a smálo se v šťastně vzpomínce na matku:

„Hleď, jakou mám kytku,“ radostně zvolá,

až šťastná a hrdá vrátí se s pole

a hlavičku pozvedne jak ptáček k matičce zdola.

A matička s hrdým úsměvem pohlédne na ni,

tvářičky hebké jí pohladí mozolnou dlaní

a řekne: „Hodnou mám dcerušku, pilnou Miladku.“

A děvčátko s úsměvem na rtech si zpívá.

Větérek lehký, laškovný hrá si

s jejími nazlátlými, měkkými vlasy,

na šíji, ramínka fouká a chladí,

sukničku vzdouvá, tvářičky, tělíčko hladí.

A děvčátko tak se již do svých myšlének vžívá,

že nepozoruje, nevidí ani,

že stojí již, sbírá na širém, obraném lánu

svých pyšných, svých přísných, nepřejných pánů.

V tom však křik divý a surové lání

hromovou ranou se rozlehne za ní.

Zděšeně pohlédne a kamení lekem.

S vysoko zdviženou, kovovou holí,

s pěnou na retech, s očima zrudlýma vztekem

strniskem napříč po holém poli

panský dráb přímo k ní divoce pádí.

Vykřikne hrozně, z ručky klásky hned pustí

a na útěk dává se v šíleném skoku,

že sukýnka za ní rozvátá na větru šustí,

že hlavička zlatá se bezmocně třese,

jak jahůdka větrem na tenkém stvoli.

Však dopad a dusot dunivých kroků,

hrozba a surové lání za ní se nese

a stále se blíží. – Děvčátko úzkostí šílí.

Vždyť nedávno tady známého hošíka zbili,

že v náručí matky pak za krátkou chvíli

naposled vydech'.

S napětím veškeré síly

„Maminko, maminko,“ volá a kvílí

a pádí a letí přes brázdy rozpuklé, hrudy,

že sotva se nožkama dotýká půdy.

A pádí a letí, až suknička rudá se kmitá,

až se zdaleka pozorujícímu zraku

jak obláček rudý polem letící jeví,

jak urvaný, větrem nesený lísteček máku.

V šílené úzkosti, nesmírném strachu neví,

že utíká k hradu, až na smrt již znavená

doběhne k plotu, jenž hrozivě tyčí se, vzhlíží.

A drábovy kroky a lání stále se blíží a blíží – – –

Zoufalstvím zjitřená jakoby smyslů zbavená

usláblou, tápavou ručkou se chytá

za mříže železné, po plotu vzpíná...

A hle, tyčka se neslyšně láme jak třtina,

jak prouteček přeschlý, a s cesty jí vyhne.

Děvčátko útlé se úzkým otvorem mihne,

jako když ještěrka na trávě tělíčkem švihne,

a zapadne v zelená křoviska hustá.

Panský však pochop již u plotu křičí...

Zlekané děvčátko neví, že tajemně srůstá,

jak zhojená rána, puklina tyčí,

že nad ní se vznáší neproniknutelná mlha.

Rychle jak sáňky letící po sněhu s meze

až na dno se suchého příkopu sveze,

vyběhne na druhou stranu a odvážně šplhá

jak honěná veverka po rozhoupaném stromu,

jak lapený ptáček po příčkách ve zlaté kleci,

po příkrém čtverhranu až k balvanu tomu,

jenž celý hrad nese na své mohutné pleci.

Tam pod hlavou jeho v koutku se skrývá,

jak uštvaná myška a napolo mrtvá, napolo živá

kolem se zlekaně, zděšeně, zoufale dívá

a tajemná mlha nad ní se vznáší a pomalu splývá.