POHÁDKA. (IV.)

Půlnoc se blížila. Výš a výš stoupala,

nad černou, vysokou věží tiše se houpala

unylá luna radostně, tiše zářící,

podobna lotosu, jehož květ bílý a velký

vysoko vyzdvižen černou jehlicí.

Obláčky, motýlci bílí, potichu

z dálky se slétaly k jejímu kalichu,

křidélkem čistým a beze vší poskvrny

ji na chvilku kryly jak v závoj stříbrný.

Hvězdy jak živé, stříbrné včelky

se kmitaly lehce po spící nebeské lučině.

Ticho je, tajemné ticho v rovině.

Luna, přadlena noci bílá a odvěká,

se usmívá tiše a prsty něžnými jemně

stromů a keřů a domů se dotýká,

stříbrná přadena na ně navíjí,

až usnou, až v pohádku mění se země.

Loučení hudba tesklivě tichá, daleká

tichounce, tichounce hraje ve výši,

až srdce se sladkými slzami zalyká.

Teskno je, teskno v utichlé rovině.

Ale teď čas, jenž stále na místa daleká

zlekaně spěchá, postrčil rychle rafiji

k půlnoci smutné, k dvanácté hodině.

Do nyvé, bolestně zářící nádhery

do ticha noci, kovové zvonů údery

dunivě, hrozivě, žalobně zalkaly.

Stromy a keře tichounce, tiše plakaly:

Věčná je krása. Marná je touha člověka.

Kdo ji ukojí...?

A kdo děvčátko utiší,

jež úzkostně schouleno pod sochou ve skrýši?

Kdo pohladí po hlavě, za ruku vezme laskavě,

řekne: Ať volná k matičce starostné pospíší,

v rozpiaté její náručí vrhne se jásavě...?

Uštvaná na smrt na chvilku krátkou zdřímnula.

Však v děsivém snu k ní matka se klonila,

šeptala cosi zlekaně, za slzou slzu ronila,

jež pomalu, studená, po jejím líčku plynula.

Vzbudí se, užasle, zlekaně kolem zadívá:

Kdo je to...?

Nad ní noc letní, zářivá.

Hvězdy se radostně třpytí, měsíc usmívá...

Na bledá líčka však skutečně kapka splynula

a za ní se nová a nová neslyšně řinula...

Což prší snad...? Čistá je klenba oblohy,

jak studánka v stínu, jak lesní prameny – – –

Však slzy se řinou a pálí teď jako plameny...

Bezděky kolem se rozhlédne po svém úkrytu

a s oněmlým úžasem vidí v měsíčním přísvitu,

že roní to veliké slzy onen princ kamenný.

A taková těžká, nesnesná, nyvá tesknota,

a taký žal, tolik veliké, zoufalé bolesti,

tolik zklamání, utrpení a těžkého neštěstí

jeví se na soše, na tváři její kamenné,

omšené větrem a deštěm zbavené života,

že děvčátko v bezděčném, nyvém soucitu

ručkou ji pohladí, zašeptá: „Neplač, ubohý...“

V tom z těch kamenných retů vyrve se ston,

jako když naposled zalká rozpuklý zvon,

jako když zaúpí zborcené harfy žalobný tÓn

a k dítěti nese se lkající, upící hlas:

„Děvčátko, děvčátko malé, osvoboď, spas!

Děvčátko, děvčátko malé: v těžkém zakletí

na tebe, nevinnou, čekám již třetí století,

bojím se, hrozně se bojím, že nadarmo zas!...

Děvčátko, děvčátko malé, osvoboď, spas!“

„Ty mluvíš? – – Tys živý – –?“ zašeptá v hrozném úžase,

úzkost a úlek, a hrůzu ve hlase.

„Živý, oh živý!... Oh muka a trápení!... Za živa

před dávnou dobou, mnoha před lety,

když v zahradě, ve stínu stromů dřímal jsem sám,

čarodějníkem závistným byl jsem zakletý

do toho balvanu, zabořen po pás do zdiva,

já princ královský, krajů těch nejvyšší pán...

Oh, děvčátko, děvčátko malé, osvoboď z pout!“

„Ale jak mohu? Co nyní učinit mám...?“

„Pod šíjí sehnutou, hluboko v hrudi

těžký meč vězí mi, v srdci až studí,

vyrvi jej, odhoď pod tu kamennou hráz.“

„Princi můj, nešťastný princi, slabá je dlaň,

slabé jsou malého, útlého dítěte síly.

Nelze mi maličkou pěstí obejmout zbraň,

nelze ji ani uchopit, nelze jí hnout.“

„Děvčátko, děvčátko malé, zkoušej to chvíli.

Neopouštěj, nezraď mne dnes.

Hlouběji zapad' bych v hrozné kameny.

Do nitra balvanů od dneška navždycky kles'.

Děvčátko, děvčátko malé, osvoboď, spas!“

„Princi můj, nešťastný princi, marné vše jest.

Dosud se nehnula rukojeť hrozného meče,

a pálí mě hrozně a stravuje dětskou mou pěst,

jak divoké, žíravé plameny,

jak ocel, již políbil výsměšný mráz...

Princi můj, nešťastný princi, marné vše jest.

Divoký oheň již mými žilami teče,

před zrakem umdleným skáče mi plamenů nach,

klesá a omdlévá slabounké tílko – – nelze víc snést...!“

„Děvčátko, spáso má poslední, bez tebe zhynu.

Vytrvej, vytrvej ještě, bolesti nesmírné snes!

Těžká je služba oddané lásky a soucitu.

Sladká a velká je odměna dobrého činu.

Královským dítětem staneš se dnes...

Děvčátko... Děvčátko... Jedno jen trhnutí... Ah!...“

Nesmírný rachot a hromová rána a třesk.

V úsměvu hvězd a měsíčním ve třpytu

blýskavý meč se u velkém oblouku mih',

jako by stříbrným bičem v temnotách švih',

jak by jel po mraku zářivý, svítící blesk.

Z balvanů hradba klesala a zas vstoupala,

jak na větru žoldáků divoká péra se houpala.

S rachotem do hlubin země ztrácel se hrad...

Ticho zas nad krajem – – Šuměly stromy ve vánku,

se svých košatých, klidně vztýčených hlav

stříbrnou rosu, jak zářící perly střásaly

do měkkých, hustých, jasně zelených trav. –

Svítalo – Tisíce drobných, šedých skřivánků

slunci a nebi a kraji vstříc hrdě jásaly,

až se zem usmála štěstím a pohnutím dojata.

Leskly se nachové obruby dálných červánků,

jak velikých vladařů zlatý a stříbrný háv. – –

Kde se před malou chvílí týčila tvrdá ohrada,

tam bohatý klín svůj prostřela luzná zahrada,

tam vůní a barvami hýřil nádherný sad.

Uprostřed zdvíhal se rozkošný zámek ze zlata.

Nad jeho věží ze sloni prapor se třepetal, vál.

Před zámkem úsměvný jinoch s dívenkou stál,

držel ji za ruku, díval se v zasněnou dál...