Pohádka máje

NA VEVEŘÍ DEVĚT VĚŽÍ –

zlaté přilby na nich leží,

na bašty i v skalní sluje

dukáty Máj rozhazuje.

Horem dolem mladé boučí,

v jasném ohni tisíc loučí.

Slunko z plavé mísy denní

rozlévá se po zeleni,

proudí záře luhy, horou

až k myslivně Pod komorou.

Zlatovlasý Děd-Vševěda

v okně modré oči hledá,

marně hledá modré oči

v zahrádce i na úbočí.

Když se klade vonné šero

na žita jak na jezero,

krajem lesa v jarní kráse

ani Ríša netoulá se.

Kolem kučeravé hlavy

zavířil mu život dravý.

Jen Pohádka Vilémova

s kukačkou se vrací znova.

V zurčení vln na potoku

slyšíš ohlas plachých kroků,

v olšinách i v zlatu břízy

lem se kmitne její řízy...

V mladém srdci – dřív i dosud –

záhadný se rodí osud,

když se chmurné lesy zjasní

nové Vesny slavnou básní

o lásce, již zrada zdrtí,

o lásce, jež věrna k smrti...