Pohádka máje.

Byl delikátní listopad a měsíc

na stromech věsil svoje bílé šály,

a vítr plakal schoulen u vrat parku,

kde choré myrty tiše umíraly,

v poduškách noci uspávány hudbou

mdlých viol, na než hráli serafové...

U staré kaple zahlédl jsem dívku,

oděnou bíle jako liliemi,

s bohatou kšticí, hodnou vévodkyně,

jíž nevyváží žádný poklad země.

Proč chtěl to Osud, že jsem s ní se setkal?

Proč chtěl to, že jsem právě s ní se setkal?

že stanul jsem jak přikovaný k zemi

a hltal zraky její světlou bytost?

Ó, nebe! Všude bylo vidět hvězdy,

a sladký vánek šeptal haluzemi.

Já dotekl se lehce jejích paží

a políbil ji dlouze na kadeře.

Já nevěděl již, co jsem vlastně činil. –

Zelený měsíc zašel za oblaka,

a vítr ztichl strachem v stromořadí;

já nezřel nic, než její tmavé oči,

jež vyčítavě na mne pohlížely;

já hladil její krásné, těžké vlasy,

tu tmavou kštici, která vůni lila,

já líbal stále – já se cítil šťasten.

Proč zrovna tehdy musilo to býti,

že ta, jež mojim citům rozuměla,

jež vzdala se mi prostě, beze slova,

že zemřela mi brzo v mojich loktech.

Teď zhaslo navždy moje mladé štěstí,

zapadlo navždy v tmavou, chladnou hrobku,

všechno mi vzalo, nic mi nezůstalo,

jen krutá rána na mém svadlém srdci;

jen teskná bolest, které nevyléčí

na světě žádný, pro niž není léku...

Já marně budu hledat širým světem,

já marně budu pátrat celý život,

své druhé duše nenajdu již nikde.

V mé hrudi sídlí smutek, který nutí

mne věčně vzývat tu, jež vše mi dala,

k níž modlím se v svých nejsmutnějších chvílích,

kdy celý svět se na mou hlavu řítí,

jež sílí mne a podporuje v smutku,

má bílá růže, která navždy svadla...