POHÁDKA MÁJE.

Hle, svátek květů a bídy,

hle, svátek blouznivých duší,

a bledězjasněných nocí

a svátek slunce a smíchu –

proč pláčeš, Marketko?

Oh, věčný stín ve tvé jizbě

a bolest v kalných již očích.

A děcko na tvojich loktech

úsměvné, chtivé života

tesklivě vzpíná ručky.

Je mrtvo, co zpívalo v tobě

před rokem, dvěma, či ztlumeno pouze?

Dnes žije jen, co trpí: tvé tělo,

tvá duše, jež zná jen kletbu

a nenávist a vztek.

A tvoje děcko. – Neměř hloub řeky

pohledem, v němž se smrt rve s žitím,

hleď výsměšně ve tvář světu

i cudným Helenkám a naivním básníkům

s očima zavřenýma.

Zpívej jim dotěrnou píseň

adventu svého a postu,

zpívej jim pamflet o Marii,

o zastření Ducha Svatého,

a o slepých a hluchých.