Pohádka měsíčné noci.

To bylo dávno... Tmavý obrys hor

se v dáli tměl a měsíc na obzor

tak nádherný a velkolepý vcházel

a neznámý kdos po azuru házel

hvězd kouzlo snivé. Krajem večer táh’ –

a my se chvěli v divných vzpomínkách.

...A ona hrála. Zlatý její vlas

v měsíčné záři chvějivě se třás’

a chvěl se po té bílé, dětské skráni,

když u klavíru v tichém zadumání

tak v snivé záři celá stopena

nám při měsíci hrála Chopina.

Ah, ona hrála... velký její stín

se na koberci míhal rozestřín,

jak měsíc na ni lil své stříbro bílé –

a polibkem svým k tobě se zas chýle

se díval dlouho – zlaté dítě, víš? –

jak při té písni celičká se chvíš.

Ó vzpomeneš-li ještě někdy as,

jak na mne tenkrát sladce hleděla’s

a k pianu zas na svou přítelkyni –

zda vzpomeneš? Já vzpomínám si nyní

a vidím se zas jako mladý hoch,

když tebe, drahá, svou jsem zváti moh’...

Tys byla dítě – a já měl tě rád,

já dřív tvou hlavu zlíbal tisíckrát,

ty májové, ty krásné jarní dítě,

my vlíbali si v rty to: – miluji tě! –

a nad hlavou nám šuměl tenkrát les

a měsíc plál – tak právě jako dnes...

Tys tehdá děla: „Buď mi vždycky tím,

čím jsi mi teď“... A s divným pohnutím

se dívalas mi v oko dlouze, dlouze – –

a já tvé malé ručky líbal v touze

a líbal je, ah, líbal zas a zas

tvá ústa drahá, čelo, skráň i vlas.

A opojivý byl tvůj sladký dech

a hvězdnou záři mělas ve vlasech

a v oku’s tolik vlhké něhy měla...

a na všecko jsi potom zapomněla,

když přišel jiný – – zapomněla’s hned

a jiný si tě po svém boku ved’.

On povede tě jednou k oltáři –

a ty mít budeš úsměv na tváři

jak tenkrát – – A teď sedíš ještě tady

a v dlaň ti padá čelo plné vnady

a díváš se – ó věčně drahá, vím,

v své krásné snění okem blouznivým.

...A ona hrála... krajem večer táh’...

Já chvěl se náhle jako v mrákotách,

jež vířily kol v divém, pustém tanci –

a struna praskla, v pusté dissonanci

to zavířilo náhle v nitru mém

divokou touhou po čems neznámém.

A ona hrála... Nevím více sám –

jen s bázní na tu chvíli vzpomínám –

jen vím, že náhle horoucně a žhavě

má ústa vzplála na tvé drahé hlavě

tak dlouho, dlouho... a ten žhavý ret

tvé drahé čelo zlíbal – naposled.

A tak jsem líbal, líbal tvoji skráň –

a ty jsi vlídně podala mi dlaň,

to pro všecko, co není, není, není,

pro lásku svou i pro to rozloučení – –

A ona ještě v záři ztopena

dál při měsíci hrála Chopina.