POHÁDKA O DRAKU.

Bylo kdysi... Velký drak se přihnal:

oheň sršel z očí, tlamy, chřípí,

pancéřový ohon bušil o zem,

že se chvěla od břehů až k břehům,

ostré spáry vtínaly se v lidi,

v starce, děti, v ženy, muže, panny,

kam se zatly, všecko zahubily.

Hrůzu šířil netvor obrovitý,

spár kam zaťal, řeky krve tekly –

a co nepohubil ostrým drápem,

ohněm svým a otravným svým dechem,

spolkl živé s celým širým krajem.

Pohltil tak dědiny i města,

pole, lučiny i šumné lesy,

pohltil tak potoky i řeky,

balvany i skály, horstva velká

s údolími, stráněmi a štíty,

se vším, co se narodilo na nich,

co zde v potu tváři pachtilo se,

co zde v radostech i strastech žilo

a co zem tu svoji v štěstí, v žalu

nade všecko, nad vše milovalo.

Teď vše bylo v nitru netvorově

a ten sobě myslil: Všecko ztrávím,

všecko v krev mou promění se dračí,

v maso mé a v morek mojich kostí,

všecko zmnoží moji dračí sílu,

celý svět že potom jí se poddá...

Ale léta míjela a věky,

tvrdé sousto v netvorově nitru

stále leželo a stále žilo

neztráveno, nezměněno v šťávy,

ve krev dračí, ve svaly a kosti.

Netvor často v bolestech se zmítal,

svíral nepokojné, těžké sousto –

a zas těšil se, že beze slunce,

bez vzduchu a vody, bez volnosti

konečně vše v jeho nitru zhyne

a on posléz přece všecko ztráví

na zmnožení obrovské své síly.

Neztrávil. Co pohlceno bylo,

žalostný sic mělo život ve tmách

bez božího slunce, bez volnosti,

ale přece nemřelo a žilo.

Bránilo se ztravujícím šťávám,

plníc svoje srdce vínem touhy,

která rostla ze vzpomínek dávných

na dny svobody a slunce, štěstí.

Sílilo své paže citem lásky

ke všemu, co netvor pohltil mu,

na ohni té lásky kulo zbraně,

které pevnou vůlí zocelilo –

a když netvor nejméně se nadál,

poslední mu chvíle odbíjela.

Dlouhověký vězeň v nitru dračím,

náhle v sobě seznav obří sílu

povstal, v živoucí svůj žalář zaťal

ostří svého kaleného meče,

a ač netvor zařval řevem bouře,

ač se zmítal, že se třásly hory –

vězeň přece prosekal se k slunci,

k vzduchu volnému a ku svobodě!...

Mečem zamáv nad vztyčenou hlavou,

na bezduché stoupl dračí tělo

a z hloubi své hrudi, která citem

velké radosti se mocně dmula,

silným, junáckým svým hlasem zvolal:

Hola, bratří, v útrobách kdo dračích

úpíte, jak já jsem úpěl věky,

slyšte hlas můj: Já jsem na svobodě!

Běda vám, ó běda, netvorové,

kteří svobodu jste pohltili!

Nebude vám pokoje ni ve dne,

nebude vám pokoje ni v noci,

pohlcená vždy se hlásit bude,

bude klid vám rušit v každém díle,

ve sny vaše bude se vám vtírat,

bude vaším osudem a kletbou,

pokud její spása nenadejde!

A ta přijde, třeba po staletích,

neboť slyšte, bídní netvorové:

Svoboda jest jako Pravda věčná!