POHÁDKA O HONZOVI

Jak ptáček nebeský byl chud...

Je chudý, tolik dát kdo může?

Skřivánek vylít’ kdesi z hrud,

a chytej! – Démanty a růže...

A jak to boží ptáče prost

byl srdcem dítěte i reka:

je celé – sama poctivost

a celé dá je za člověka. – – –

Na svatou Maří k půlnoci

tam pod Plačkovcem tančí víly...

Té duši není pomoci,

jež zabloudí sem v onu chvíli.

Snem těžkým bude chořeti,

tajemným křižmem znamenána,

a jako svíce hořeti,

nezemským ohněm spalována.

Hoho! Což nemá ze žuly

náš chlapec odvahu a vůli?

Spíš hory by se zesuly,

než jejich syn by couvl v půli.

A šel... Jak hora těžký byl

ten život snu, ten život díla...

Pak zrakem sochy políbil...

A pak? – – – Pak unesla ho víla...

Teď jak ty hory věčný je...

Honzíčku! Honzo! Naše stráně

šípky a polní lilije

strou na Tvé zkrvácené skráně...