POHÁDKA O HVĚZDNÉ PANNĚ.

V plň krásy panna rozvita,

ta měla půl světa v moci,

jak ptáček za dne ukryta,

v noc byla královnou noci.

Tvář světlou měla z měsíce

a z jeho paprsků šaty,

z hvězd stužky v hlavě, jehlice,

a závoj z oblaků sňatý.

My dítky, tichounko hravy,

jak z hnízda vypneme hlavy.

I sedla v lese pod skálu,

tu smrt šla okolo s kosou –

na těle masa pomálu

a nohu do kosti bosou.

Cos v důlkách divě zasvitne,

jak z píly vycení zuby,

prst do žeber se zachytne:

„Mé dítě, srdce mám v ruby!“

My dítky, zleknuty, plachy,

jak v hnízdo tíhneme strachy.

Co dívka na to odpoví?

Smrt k slovu kloní se uchem

a slyší vánek májový,

jak píseň zahrávat vzduchem,

a slyší klokot slavíků,

sen lesů v dřímotu sladkém,

hru vody v stínech trávníků,

když hne se v zvučení hladkém.

My dítky, tichounko hravy,

jak z hnízda vypneme hlavy.

„Ach, mou ty buď jen nevěstou

a slyš, co vystrojím hodů:

mláď hrobů pozvu peřestou

a družby zpráchnilých rodů.

Nám hudci drnknou v tenkou kost,

v hnát písknou za malé platy,

a nevěsta i ženich, host –

jak měl by mydlené paty!“

My dítky, zleknuty, plachy,

jak v hnízdo tíhneme strachy.

Co ona? V úsměv prokvitne –

jak sňal by nebeské hvězdy:

sto krásných hlav se zakmitne,

sto vil k ní zatáčí v sjezdy,

sto dívek jak motýlí let,

jak včelky v píseň si bzučí,

v rej pne se ruka, šeptá ret –

„Tak nás to královna učí!“

My dítky, tichounko hravy,

jak z hnízda vypneme hlavy.

„Ach, k svatbě-li tě povedu,

všech mrtvol tobě dám skvosty,

já v hrobky králů zajedu,

přes bohů zvětralých mosty.

Tam otevřem si komoru

až po strop dlážděnou z lebky,

ji na klíč zamknem, závoru,

tam v sen se stulíme hebký.“

My dítky, zleknuty, plachy,

jak v hnízdo tíhneme strachy.

Co ona? Koukne do šeřin:

slyš! pastýř píšťalu ladí,

sny ptákův táhnou od keřin,

hnízd lůžka nápěvem sladí.

Jak nevěsta se usmívá,

tká růže na nebes blánu,

tvář červánkem se zardívá:

„Nuž buď si, počkej jen k ránu.“

My dítky, tichounko hravy,

jak z hnízda vypneme hlavy.

„A osladit ti líbánky,

hej, bude svatební cesta:

všech bojišť sjedem dýchánky,

vše mrtvá, propadlá města.

A dávných říší zvadlá líc

a zhaslé národy v troudu

nám od hřbitovů vyjdou vstříc,

jak předzpěv věčného soudu.“

My dítky, zleknuty, plachy,

jak v hnízdo tíhneme strachy.

Co ona? Ruce prostírá:

kam sáhne, hvězdička zmladne,

ta, kde se poupě otvírá,

co rosa na poupě padne;

už hvězdami zem poseta,

den klepe v nebeskou bránu,

svět širý jitrem prokvetá –

„Nuž buď si, počkej jen k ránu.“

My dítky, tichounko hravy,

jak z hnízda vypneme hlavy.

„Ach, jen co kosu nabrousím,

hned v dar ti požnu, co mladé,

já poupě dítě zardousím,

jež matka na prsy klade.

V dar dívčích tváři strhám květ,

v dar zem ti zaplavím nachem,

že vítaje tě zleklý svět

k nám v hroby uteče strachem.“

My dítky, zleknuty, plachy,

jak v hnízdo tíhneme strachy.

Smrt čeká, a když nabrousí,

oj, mrkne dennice ranní, –

hned světla, jak když natrousí,

a svět je obrácen dlaní.

Smrt kouká – kde je nevěsta?

Ta mizí neznámou mocí,

jak ptáček malá, peřestá –

„Chceš mít mne? Počkej jen k noci!“

My dítky, tichounko hravy,

jak z hnízda vypneme hlavy.