Pohádka o jabloni.

V zahrádce malé blíže chaty

celičká květy zaváta,

jak stařenka, když v bílé vlasy

si vetkne rudá poupata,

níž stará jabloň větve chýlí,

a jak jde jimi vánku dech,

vždy k okénku, kraj jehož bílý

s šeříkem růže vyzdobily,

je skloní všecky v jeden spěch.

A chvěje se... Co zří tam asi?

Ach, obraz tklivý, smutný tak!

Prostičká síňka, lůžko bílé

ba čistší nebes nad oblak,

a vedle, v slzách chvějná víčka,

babička hlavu sklání blíž

k děvčátku, v jehož bledá líčka

snad brzy smrti andělíčka

ret polibku led vtiskne již.

A jabloň dumá! Ó jak bylo

dřív volno zde, vše veselo,

jak by to štěstí čarné zlaté,

od bílé chatky nechtělo!

Ta síňka plna dětských hlasů

a písní, krásných povídek, –

ó snivá kouzla, zlatých časů,

s tak sladkou vůní v zářném jasu,

byl příliš krátký ten váš věk!

V něm zřela vše, co v síňce dálo

se nového, co přines čas;

ať robátko dal malé, zlaté,

ať jiného vzal ve hrob zas.

A milenců vždy hovor sladký,

za večerů tak hvězdnatých,

ba mnohdy vzdech jich jenom krátký,

jak dlouhé vkouzlen do pohádky

v těch její větvích listnatých.

Však přilnuli k ní také vřele,

jak ku drahému odkazu.

Ó jakou starost o ni měli

vždy, chráníce ji od mrazu

a neúprosné sněhu zloby –

a ona za to vděčna všem,

když opadaly květů zdoby

a přišly léta zlaté doby,

je zasypala ovocem. –

Teď osude, proč vzal jsi všecko?

Ach nešťastná tak babičko,

radosti květů v pozdním žití

proč dáno ti tak maličko?!

Ta jediná, jež ze všech zbyla,

jež dávno, dávno kryje hrob,

se chystá též, by opustila

tě navždy, pak jen v mysli žila,

jak upomínka zašlých dob.

A jabloň s vánkem vzdechnouc tiše,

zas chýlí bílé větve níž.

Ó běda, v síňce obraz žalný

v nejsmutnější se změnil již.

To děcko bledé, zhaslé zraky,

na rtíku vzdech snad poslední,

a babička víc mrtva taky,

je volá, prosí – nad oblaky,

však duška v letu cíl svůj zří...

Pak výkřik – a vše dokonáno.

A v chvíli té, ač vánku dech

jen mírný byl, hle! jabloň chvící

se zachvěla až v kořenech,

a větve tak se rozhoupaly,

že všechněch květů nach a běl,

jak vonný déšť v ten prostor malý,

kde žal a smutek neskonalý,

s pozdravem sledním zaletěl...

A zavál jimi celé lůžko,

že jako v květné rakvičce,

v nich děcko spalo a též ve vlas

jich plno navál babičce,

jak tušila by jabloň snící,

i ta že brzy k drahým svým

se odebéře slabá, chvící,

že bude prázdno ve světnici,

dřív šťastné blahem růžovým.

A stalo se. Kol krutá zima,

slyš, v jizbě cizí hlasy jen, –

své větve smutně jabloň chýlí,

vydána mrazným vichrům v plen.

Ó, kde ten úsměv známých lící,

a ruka teplá nad ní bdíc?

Vše tam – a jaro růžolící

když přišlo ve kraj jásající,

juž nerozkvetla nikdy víc.