POHÁDKA O KARLU VELIKÉM.

To tenkráte se stalo, nad Rýnem

když Karel Velký v Ingelsheimě dlel,

kam všechno panstvo z celé říše své

byl pozval k svaté smíru slavnosti,

klid v duši maje, činiv pokání

za velký hřích svůj, kterým pobouřil

tak mnoho srdcí věrně oddaných, –

to tenkráte se stalo, podivné

že třikrát po sobě měl zjevení,

jež opět klid mu z duše plašilo.

Noc každou totiž, v sen když upadal,

se Gabriel mu zjevil archanděl

ve slunné záři, v hávu jako sníh,

a pravil mu: „Vstaň, vyjdi na loupež,

Bůh káže ti, bys vyšel v noci krást.“

V to slovo věřit Karel zdráhal se –

však po třikráte když ten samý zjev,

ten samý vzkaz mu přinášela noc,

a archanděl když hleděl přísněj’ vždy

a určitěj’ když znělo poslání:

tu pokořil se Karel Veliký,

vzal vetchý plášť a přilbu rezavou

a vyšel z hradu tajně sám a sám

bez přítele, jen s věrným mečem svým.

Les nad hlavou mu šuměl, u nohou

se Rýn mu valil, stříbrolesklý drak,

pod hvězdokrytým nebem nesmírným.

Tam pozved Karel zraky v modlitbě

a pravil Bohu: „Který trestáš hřích

můj nevědomý tímto úkolem?

Jen velká pýcha může zasloužit

tak velké pokoření. Na paměť

mi přiveď den, kdy jsem tak pyšným byl!“

A sotva že to řekl, ulek’ se,

neb viděl před sebou hned bledou tvář

své sestry Blanciflory, vzpomněl si,

jak tvrdě ji byl k sňatku donutil

přes její slze s mocným Egmundem,

jenž pyšně vládl krajem porýnským.

Byl nutil ji, když jednou zahlédl,

že světlé zraky její blankytné

se upíraly v cudném blouznění

na krásnou tvář Bazina z Hingantu,

jenž bretonským byl prostým rytířem.

Zrak Bazinův byl stejně blouznivý

a Karlovi tak bouřila se krev

nad tím, co zdálo se mu smělostí

že v podezřivém záští hluch a slep,

hned Bazina z paláce vypudil,

za zrádce jej křivě prohlásiv,

že v hněvu svém i kázal zabrati

hrad jeho otců v kraji bretonském.

a statek odejmout mu veškerý.

Tak zmizel Bazin jako ze světa

a Blanciflora s pláčem podala

svou ruku Egmundovi před knězem.

To Karlova jí byla odměna

za velkou lásku její sesterskou!

To odměna za strastnou, dlouhou pouť,

již do Bretonska byla konala

ku hrobu poustevníka svatého

do pustých lesů, bosa, v modlitbě

za velký Karlův, rouhavý ten hřích,

za onen hřích, z něhož se zpovídat

tak dlouho zdráhal, Bůh až učinil

div plný hrůzy: Pít když Karel chtěl

při velkém hodu v prostřed manů svých,

tu ode rtů mu víno prchalo,

kdykoliv číši k ústům naklonil.

Bled povstal od stolu a rozprchlo

se dvořenínstvo v němém úžasu.

Den na to klečel Karel před knězem

a zpovídal se ze svých hříchů všech,

ten velký ale opět zamlčel,

neb krušila jej upomínka tak,

že vázlo slovo, že se topilo

ve tůni slz, jak oheň palčivých.

Tu učinil Bůh zázrak nový zas,

hle, před knězem stál anděl Gabriel,

měl velké psaní v ruce, v kterém hřích

byl Karlův napsán jako plameny.

A císař upřel zraky na písmo

a jako ze mluvě, pověděl

vše, co tam psáno bylo, kajícně.

Tak rozhřešení dosáh, konečně.

Hřích jeho těžký ale tento byl:

Před vraty svého zámku pověsit

dal Karel zvon a právo každý měl,

jenž trpěl křivdu, hlučně zazvonit,

ať ve dne bylo to neb kdykoli,

a Karel stával s lůžka, od stolu,

by sloužil mu a křivdu napravil.

Kvas jednou byl na zámku veliký,

smích síní zněl a víno šumělo

ve zlatých číších, náhle když tu zvon

hřměl zasmušile hlukem veselým,

a Karel pozved ruku: „Ticho buď,“

řek’ slavně císař, „volá povinnost.“

Hned umlk’ smích a vyšli před zámek,

by žalobníka Karlu předvedli.

Však vrátili se sami, před zámkem

vše pusto bylo, prázdno, nikoho

kol vidět nebylo. Snad zahoupal

to vítr pouze zvonem? Sotva tak

když domluvili, slyš, tu zazněl zas

zvuk zvonu mocně, smutně, příšerně,

jak ve zoufalství, v strachu, v úzkostech

by se kdo dovolával pomoci.

A znovu spěchali zas před zámek

a bled se vrátil jeden ze sluhů

a řekl: „Pane, je to podivné,

co povím ti. Nestojí před hradem,

jak myslíš, člověk. Všude pusto je,

však kolem srdce zvonu svinuto

má dlouhé hrdlo zmije strašlivá

a o zvon bije jím, a stočeno

má kolem lana lesklé tělo své.

Co jest nám činit, pane, s obludou?“

Vstal Karel rychle na to od stolu,

sed’ na soudní, vysokou stolici

a pravil klidně: „Dvéře dokořán

hned otevřete, stranou ustupte

a nechte vejít zmiji. Také jí

po právu stane se, jak každému.“

Když vyplnili rozkaz císařův,

v síň vklouzla zmije, sykot slyšeli

v tom velkém tichu, které nastalo,

neb každý napjat byl, jak skončí as

ten příběh nezvyklý a podivný.

Když řadou dvořenínů spěchala,

z nichž mnohý o krok couvl mimoděk,

tu hrdě zmije hlavu vznášela,

však před trůnem když stála císaře,

o stříbrolesklý ohon opřena,

hned šíji sklonila a pod nohy

mu hlavu položila, vzdychajíc

jak člověk bolně. Dojat Karel děl:

„Mne za pomoc tvor žádá nešťastný!“

A sklonil se a řekl: „Ubohá,

dej na jevo, kdo tobě ublížil,

a dávám slovo své, že pomohu!“

Hned vzpřímila se zmije, hleděla

na rytíře, již stáli ve zbroji

blíž císařovy soudní stolice,

pak pomalu se brala ke dveřím,

zpět na rytíře ohlížejíc se

a Karel děl: „Tři z vás ať za ní jdou,

jest patrno, že zve vás za sebou.“

Tři reci mlčky meče tasili,

ve jmenu božím šli, kam vedla je.

Do hlubokého hvozdu za ní šli,

jenž modrý, dřímal v klidu poledním,

hloub vedla je a hloub, až v taký stín,

že zdál se nocí za světlého dne,

tam v skále velké brloh uzřeli,

kam zlaté slunce prodíralo se

skrz dubů houšť, a děsná ropucha,

jíž jedy z tlamy temně tryskaly,

v něm seděla a tíží dusila

tři mladé zmije, polomrtvé už.

A zmije žalobnice syčela

a slzy padaly jí z očí teď,

a prosebně na reky hleděla.

Nuž, chopili se muži ropuchy,

ač v zlobě kalné sliny chrlila,

a přivázali pevně na štít ji

a přinesli ji před soud císařův,

a Karel odsoudil plaz příšerný,

a ukrutnici kázal uvrhnout

do studně zapadlé, a zasypat,

by nikdy více na den nevyšla.

V ten samý den, když císař večeřel,

v síň vklouzla opět zmije, ku stolu

se tiše plížila a vzpřímíc se,

nad číší císařovou sklonila

svou lesklou hlavu, zraky zablýskla,

a shodíc zlaté víko, pustila

z úst krásný prsten s rudým kamenem

do purpurného vína, tiše pak,

jak byla přišla, opět zmizela:

Dík, němá tvář, tak dala na jevo.

A Karel dojat, mlčky, zamyšlen,

ten zlatý prsten navlék’ na malík

a zahleděl se v divná znamení,

jež vryta byla v rudý drahokam,

a nikdo nedovedl vysvětlit,

co v sobě tajila těch črtů spleť.

Však byla jedna bytosť na světě,

jež uhodla to, Karlu na zkázu.

Nedlouho totiž po tom příběhu

byl velký lov, a Karel zabloudil

do lesa hluboko, a sám a sám,

když smrákalo se, přišel na místo,

tak podivné, jak nikdy neviděl.

Dub nesmírný na šedé skále stál

a jeho svislé větve vrůstaly

zas do země a chodby tvořily,

jak v katedrálách, stinné, vysoké,

a z pode pně proudilo pramenů

šest křišťálných a vzhůru letíce

se křižovaly, oblouk klenuly,

jenž zdál se býti urobený z hvězd,

tak ve soumraku trysky leskly se.

Pod nimi lůžko stálo kamenné,

tak mechem porostlé, že zdálo se

být smaragdovým. Plané růže květ

je objímal a věnčil květem svým,

a na tom lůžku žena ležela

tak bílá jak té plané růže květ,

tak spanilá jak večer zlacený

už klonícím se sluncem, smutná však

den jako snivý v dumném podzimu,

a nehybná jak kámen na dně vod.

Dech králi tajil se, šel blíž a blíž

kol sloupů z vod, pod klenbu hvězdnatou

a nad lůžkem se sklonil kamenným

a nížil hlavu k tváři spanilé,

plavé vlasy polštář tvořily

jak z paprsků... Jak krev mu proudila

v tom srdci jeho silném, rekovském!

Bouř náhlé lásky zachvátila jej,

a třesoucím se hlasem zavolal:

„Vstaň, spanilá, otevři oči své,

sen setřes rychle s víček, u nohou

pán světa klečí ti, hold vzdávaje!“

Sbor ptáků splašen, s křikem zdvihl se –

však žena sebou ani nehnula,

jak těžký kámen mrtva ležela.

Tu propuk’ Karel v nářek divoký,

a třásl jí, jak by ji zbudit chtěl

z té mrtvé tíže; pak když celovat

však počal chladné čelo, zavřené

ty zraky, temnou řasou zastřené,

tu pomalu se víčka zdvihala,

a jako úsvit se to jasnilo

pod nocí řas, vzdech na rtech zachvěl se,

a slova podivná jak ptáků svist,

jak ptáků sladký švehol vyšla z nich,

a bílá ramena jak horský sníh

kol jeho šíje vzdušně kladla se.

„Ty žiješ!“ zvolal Karel radostně.

A ona na to „Žiju skutečně?“

A smutný úsměv přelét její tvář,

a zraky plny touhy těkaly

po stromech, po vodách, po obloze,

a sněhobílá její ramena

šíj jeho pustila a zdálo se,

že celou obejmouti přírodu

se snažila... Pak klesla žena zpět

na lůžko zas a slzy tekly jí

jak perle z očí, v tiché žalosti.

„Co rmoutí tě?“ se Karel smutně ptal.

A ona na to: „Žíti chtěla bych,

ach, žíti v pravdě! Slunce, světlo pít

a teplý proud mít krve v žilách svých,

být tvorem živým, ženou, člověkem!“

Tak volajíc, tvář v dlaně ukryla

a štkala, štkala v čirém zoufalství.

„Vždyť žiješ!“ pravil Karel, táhl ji

na srdce svoje, hlasně tlukoucí,

a žhavým rtem šíj její celoval

a plavé vlasy, bílá ramena.

Tu liliovou její bytostí

šleh’ ruměnec jak růže v rozpuku,

a bráníc mu, tak snivě šeptala:

„Věz, feja jsem, ne ženou, člověkem.

Co feja, chápeš? Sen, ne skutečnost!

My duši máme jen, jak strom ji má

a každá květina, jak má ji pták.

Ta duše nesmrtelnou není, ach!

Je pouze jako van, jak vůně je!

Náš život jest, jak život květiny.

Ty viděl jsi, já mrtva ležela,

bez vůle tak, jak trčí tento strom,

jak pne se tam u vody bylina!

Co slunce jesti stromům, květinám,

to nám jest láska... Slunce zapadne,

a květ se zavře, není více živ.

Ty celovals mě v lásce, vášnivě

a vzešlo slunce moje, život můj.

Ty brzy přestaneš mě milovat –

a budu opět mrtva... žel, ó žel!“

„Má láska,“ zvolal, „nikdy neskončí,

dech dokud bude, věř, mi, v prsou mých!

Ty’s první žena, kterou miluji,

ač zasnouben jsem ženě jiné už!

Však přervu svazek, jenž mě tíží teď!“

A hluboce jí hleděl do zraků,

kde jasnilo se víc a více vždy,

čím dél v ně hleděl. Dlouho mlčeli,

pak pravila mu: „Dím, že fejou jsem...

Ty člověk jsi, a zakazuje Bůh,

by člověk jiný miloval než tvor

zas lidský... Běda tobě, zví-li kdo,

že svévolně jsi protrh’ onu hráz,

již stavěl Bůh a dávný lidský řád.

Ach, jaké čekají mě bolesti!

Ty podlehneš v tom boji nerovném,

a obětí pak budu já, jen já!

Jdi! Prchni! Nech mě! Vrátím se v své nic.

Zas budu vidmem, snícím o světě!“

A zakryla si opět dlaní tvář,

však Karel zvolal: „Zanech žalob svých!

Řád lidský, pravíš? Já jej stanovím!

Jsemť pánem světa! Zákon, vůle má!

Jsemť císař římský, Karel, Franků král!“

A feja na to: „Zdráv buď, králi můj!

Však nepravils, že jsi už zasnouben?

Mám s jinou dělit se o lásku tvou?

Smrt je mi milejší než sokyně!“

Sed Karel na lůžko teď vedle ní

a pravil: „Slyš, jak vše se událo,

a uvidíš, že přece volným jsem...

Nuž, mého žití poznej celý běh...

Ač světa pánem se teď nazývám,

přec protivenství velká snášel jsem. –

Můj otec, Pepin, Franků slavný král,

pro nejkrásnější ženu na světě

své posly poslal v zemi dalekou,

kde mladé slunce ráno koupá tvář

svou spanilou, než vyjde na cestu

tu dalekou po jasném blankytu.

O ctnostech jejích jeden byl jen hlas,

o její kráse pěvci zpívali,

a Franků země vítat dychtila

dceř královskou, jež Bertou zvala se.

Na hranici své říše Pepin stál

a čekal její příchod. Nesmírný

tu dál se zločin! Kojná Bertina,

jež jela s ní, svou dceru podvrhla

když kněz byl oddal krále Pepina

a nevěstu, již hustý závoj kryl

dle zvyku země, jež ji zrodila.

Ten závoj pozvednouti ženich směl

až v síni svatební – kam dceru svou

ta zrádná kojná lstivě uvedla

na místě nevěsty po oddavkách,

a pravou Bertu sluzi prodajní

do hvozdu vlekli. Ji však usmrtit,

jak kázáno jim bylo, nechtěli:

jim odvahy se nedostávalo,

když andělský viděli její zrak,

víc na ně s útrpností upřený

než s bázní před smrti, a uprchli

a nechali ji vlkům hladovým.

Však Bůh ji chránil. V lese hlubokém

zvuk uslyšela zvonu, klekání

to v blízké zvonili vsi, došla tam,

a v mlýně starém, cele omšeném,

ji přijali. Tam v službu vstoupila,

neb přísti uměla tak překrásně,

že každá nit se zdála paprskem,

již upředla. A učinila slib,

že chotě svého hledat nebude,

neb lásky pro Pepina neměla,

a myslila, když Bůh to bude chtít,

král sám že najde ji a na jevo

že podvod přijde. Řekla v pokoře

své hluboké tak srdci vlastnímu:

„Kdo ví, snad trůnu ona hodnější

než já? Dle ovoce se pozná strom.

Zde milo jest v té lesní tišině,

a doškem kryté střechy miluji.“

A zůstala a leta minula. –

A zatím Berta ona nepravá

na jejím místě byla královnou.

Dle ovoce se poznal brzy strom:

tak zlá a pyšná byla královna,

že o tom zvěsť se šířila,

že vnikla až do krajin dalekých,

kde Bertin otec vládl milený,

a matka pravé Berty pravila:

„Jak mohu uvěřiti změně té?

Zrak vlastní jen mě může přesvědčit!“

A na to na cestu se vydala

a do Paříže jela návštěvou.

Když branám už se města blížila

a Pepin král jí spěchal v ústrety,

tu úžasem a zmatkem zmírala

ta nepravá, ta lživá královna,

a její matka, k smrti ubledlá,

jí radila: „Na lůžko lehni své,

a závojem se přikryj nejhustším

a nech mě jednat.“ Večer pozdní byl,

a lži-Berta se po tmě choulila

na lůžku pod pokrývku z purpuru,

a máť když vešla pravé královny

do paláce, tu kojná zvolala:

„Ó, paní moje, jaké neštěstí!

Tvá dcera příchodem tvým vzrušena

tak byla radostně a prudce tak,

že smrtící ji mdloba schvátila.

Do komnaty tě pustit nemohu.“

Však královna jí děla: „Vidět chci

své drahé dítě! Ustup, odvážná!“

„Ne,“ děla kojná. „Věz, že umírá,

tvůj pohled ranou bude poslední!“

Však královna se svíce chopila

a spěchala k své dceři: v úžasu

teď kojná světlo shasla královně

a zvolala: „Ji paprsk usmrtí

nejslabší! Hrozí jí slepotou!“

Však mezi tím přec purpur královna

v zlé předtuše už s lůžka shrnula

a výkřikem, jenž celým domem zněl,

svůj velký úžas dala na jevo,

a král když přišel, jeho baroni

a celý dvůr, své roucho roztrhla

a velkým děla hlasem: „Kde má dceř?

Já Bohem zaklínám tě, Pepine,

bys pravdu řekl. Co se dělo s ní?“

„Tvá dcera zde na lůžku nemocna,

a bleda jako růže vadnoucí,“

děl na to král; však ona zvolala:

„Toť dcera služky mé, ne dcera má!

Zde spáchán zločin, černý, ukrutný!“

A kojnou vzmachem strhla k nohám svým

a zahřměla jak bouře: „Kde má dceř?“

„Je mrtva,“ řekla služka nevěrná,

jíž zoufalost teď náhle dala klid,

„já zabila ji – nyní suďte mě.“

A upálili ji v tu samou noc

a její dcera slovem jediným

se nesnažila krále uprosit,

na vlastní bezpečnost jen myslila,

dva syny své, jež choti zrodila,

za ruce vzala, na zem poklekla

a tichým hlasem takto prosila:

„Pro děti svoje, králi, ustrň se!

Ó nezapuď mě! Jsem přec chotí tvou,

vždyť kněz mě s tebou oddal před Bohem,

a vinna nejsem, vinu nese máť,

neb čarovný mi dala nápoj pít,

že bez vůle jsem byla úplně,

a bylo pozdě, když se vrátilo

mi vědomí... A pozděj, králi můj,

já milovala příliš, příliš tě...

A Berta byla mrtva...“ Mlčela

a chvěla se, zda nepozná tu lež,

zda nezbudí se teď mu v paměti

zvuk sladký toho hlasu, který zněl

tak tiše, čaruplně před knězem

při oddavkách... Však bolem zničený

byl Pepin tak, že v pravdě tupým byl

a pravil jí: „Ač cizí budeš mi,

ne chotí víc, přec nezapudím tě,

svým dětem matku nechci odejmout.

Žij v komnatách svých dál co královna.“

To stačilo jí. V pýše žila dál,

a Pepin v smutku trávil život svůj,

neb poznal teď, že svatokrádeží

jej oloupili o ten ráj,

o němž byl snil, když hledal nevěstu.

Po boku vetřelkyně zklamání

byl nesl mlčky, dlouhá po léta,

v svůj osud oddán, který trpkým sic

se jemu zdál, však samourčeným:

měl ženu, kterou sám si vyhledal!

Teď ale, vida, že byl blízko tak

u pramene sladkého blaženství,

že na zemi ta vskutku žila kdys,

jež jeho mohla býti andělem –

teď klesal zničen pod svým břemenem,

a nad svým štěstím truchlil zmařeným.

Na tváři jeho úsměv nedlel víc,

a v hloubi srdce o té Bertě snil,

již nikdy nebyl spatřil tváří v tvář,

a každou noc se nyní zdálo mu,

že vidí ji pod hustým závojem,

a po každé, když ruku pozvedal,

by závoj strh’ a posléz uviděl

zjev její nebeský, tu zmizela,

a v zoufalosti Pepin vzbudil se. –

Rok asi tak žil Pepin v smutku svém,

když jednou v lesích bloudě dalekých,

se na pasece octnul květnaté,

na které šedá, tichá vesnička

se tulila na břehu potoka.

Mlýn starý, lišejníky porostlý,

stál opodál za řadou jabloní,

a v lomenici jeho vysoké,

kde kamenné se stvůry šklebily

co ozdoby na deště chrličích,

král malé okno viděl věnčené

rév svěžím listem, z dola rostoucích

a pnoucích se až vzhůru na střechu,

a oknem tím, jímž slunce vnikalo

jak zlatý proud do bílé komnaty,

zřel Pepin dívku krásy úchvatné

a dojímavé, k duši mluvící.

U kolovrátku tiše dumala,

na kterém vlaštovky dvě seděly

a sladce šveholily bez bázně

před sousedkou svou: Berta byla to.

Krok svého koně Pepin zarazil,

zrak stíně rukou, nepohnutě stál

a šeptal si: „Div krásy takové

vždy tušil jsem ve snách o Bertě své,

zjev takový as kryje závoj ten,

jejž nikdy pozvednouti rukám mým.

ach, přáno není!“ Vláha stoupala

mu do očí, byl dojat hluboce.

A Berta hlavu zvedla, hleděla

na slunnou krajinu a viděla

před okny jezdce. K srdci hnala krev

se veškerá jí, nachem vzplanula,

neb chotě svého rázem poznala.

Od doby té, co v mlýně žila zde,

se v nitru jejím velká proměna,

ač pomalu, přec hlubě udála:

Jak Pepin o ní stále věrně snil,

tak jeho zjev čím dál tím určitěj

jí opanoval duši, klíčila

jí láska k němu zvolna, pomalu,

však silou jarní v ňadrech, rozbřeskla

se jako bájné světlo posléze,

a plnila ji touhou unylou.

Co prolévala slz, co modliteb

ach, denně k nebi vroucích sílala!

Jen jednou chtěla uzřít v očích těch

(k nimž vlastní zraky tenkrát pozvednout

se neodvážila, když ruce jim

kněz před oltářem božím spojoval)

ten záblesk lásky, který patřil jí!

Na rekovská ta prsa položit

jen jednou hlavu v něžné důvěře

a zemříti: Jen toho přála si.

A denně sobě smutně říkala:

„On nepřijde, já nikdy neuzřím

jej, který určen za chotě mi byl,

jej, který kdys mi byl tak lhostejným!

Tak tresce Bůh mě za ten pyšný chlad!“

A nyní stál před oknem Pepin sám,

a zraky jeho na ni svítily!

A spatřiv její zmatek, ruměnec

a záblesk lásky v zracích, koně bod

a větrem letěl k mlýnu, zabušil

na vrata uzavřená, jako bouř.

A Berta pravila si: „Pozná mě

snad podle hlasu, když s ním promluvím?

Svou ženu nazpět žádat, důkazem

mi není dosti, že mě miluje,

chci, aby neznámou mě miloval

a v nevěře mi věrným takto byl!“

A mezi myšlenkou tou dolů šla

a řekla mlynářovi v rychlosti

a jeho ženě: „Bohem zaklínám

vás oba, učiňte, oč prosím vás!

Ten rytíř kdyby na mne vyptal se,

že němou jsem, mu směle řekněte.“

Tak pravíc, v komůrku svou spěchala

a skryla v přízi zbledlou opět tvář. –

A zatím mlynář králi otevřel,

po pás se klonil, žena jeho též

a Pepin zvolal: „Siví holubi,

vy oba milí, pro Bůh řekněte,

ta plavovlasá kněžna liljová,

jež u vás přede v horní komnatě,

jak v skromný přišla, vetchý tento dům?“

Děl na to mlynář: „Pane, služka jen

tam nahoře nám přede v komoře,

je pilná, věrná. Bůh sám ved ji k nám,

s ní požehnání vešlo pod střechu.

Proč kněžnou nazýváš tu ubohou?“

„Jsem král té země,“ Pepin řekl jim,

„a byla-li vám služkou, paní teď

vám bude na dále, já učiním

ji kněžnou... Na tom srdci spočívat

dnes ještě bude... Přiveďte ji sem.“

„Ne,“ řekl mlynář neohroženě,

„jest čistá, králi, v lásce spočívat

na srdci tvém, věz, nikdy nebude.

My chovali ji jako dítě vždy,

a dál ji chránit, moje povinnost.

Můj pane, odpusť smělost sluhům svým.“

Král Pepin dupl nohou volaje:

„Z úst jejích vlastních uslyšeti chci,

že odmítá mě – pak se podrobím.“

„Je něma, pane,“ mlynař odvětil

a sklopil oči, lhát jsa nezvyklým.

V tom vstoupla Berta jako anděl v síň:

šat její prostý, háv jak královský,

jí krásné tělo jímal souměrné,

a světlo jako z hvězd jí z očí šlo.

Tvář byla bledá, ruka chvěla se,

když zvedla ji a králi dala list,

v němž slova tato stála napsána:

„Zda na tvou lásku, pane, právo mám,

to rozhodnouti sluší pouze mně.

Nuž, miluji tě. Tedy budu tvou.“

Hvozd hluboký kryl v lůně starou věž,

již břečtan jímal věčně zelený,

a na tisíce lesních holubů

na římsách hnízdilo tam, celý mrak

jich vždy se nesl kolem ve slunci

a vzduch se plnil tichým vrkáním.

V tu věž, jež byla uvnitř jeden květ,

neb volně vítr nes’ tam semena

do rozdrobených komnat bývalých,

v tu věž král Pepin unes ženu svou,

o které netušil, že jeho jest,

tam láskou zpit ji nesl k večeru,

když bílý měsíc vyšel nad lesy,

a ráno když se rděly červánky

a Berta v blahém ještě byla snu,

král Pepin trpce tak si vyčítal:

„Ó prokletý vír smysl mámivých!

Já nevěren se lásce svojí stal,

své Bertě, která mezi anděly!

A k vůli komu? K vůli dívce té,

jež prvnímu se vzdala pokynu!“

A odvrátil se s hněvem, rozzloben,

od spící ženy, na to dýku vzal

a vryl ta slova spěšně do stěny:

„Jsem vinen před tvou tváří, odpusť mi.

Přijď pro svou odměnu, kdy libo ti,

já nezapru svůj zločin před světem.“

Pak vyšel z věže a sed na koně,

pryč uháněl jak vichr, lesní tmou.

A Berta, když se pozděj zbudila,

ta slova čtla, do dlaní skryla tvář,

nach studu polil ji a šeptala:

„On tedy neví, co že láska jest!

On zneuznati tak mne dovedl!

Já pouhou jemu byla rozkoší!

On mého srdce tlukot neuhod,

a prodajná jsem jemu zdála se.

Nač poznati se tedy dáti mám?

Ne, zklamané, smrt čeká tiše teď,

jest jediné, co zbývá...“ V starý mlýn

se na to vrátila, však žila dál,

a brzké smrti již si nepřála,

neb dvojnásobný život cítila

ve bystrém svého srdce tlukotu,

plod svatební té noci zrodil se,

syn Pepinův, já, Karel, Franků král.

O matce své jen kleče mluviti

mi sluší. Do očí mi vstupují

vždy slzy při té svaté vzpomínce!

Čas mého dětství, ach, jak krásný byl

v tom tichém kraji, v lesích stopeném,

v tom starém mlýně, jehož klapání

v snách ještě někdy slýchám, útulné.

Jak bděla drahá matka nade mnou,

jak povahu mou krotila,

a přec mě vedla k tomu, mužem být!

Je-li v mém srdci přímost, odvaha,

je-li v mém srdci stopa něhy jen,

pak matce své za vše to děkuji.

Ne báti se, však vášně krotiti,

to snažila se vždy mi vštípiti.

Když čtrnáct let mi bylo, řekla mi,

kdo otec můj, a na to pravila:

„Jdi do Paříže, směle k němu vstup

a hlas se k němu, třeba veřejně.

Tě volá jiný osud, dítě mé,

než věk svůj trávit v lesní samotě.

Snad šťastnější by život tvůj byl zde,

však vlastní štěstí není nejvyšší

cíl člověka. To pozděj pochopíš.“

A na to meč mi dala, šípy, luk

a žehnala mi, v slzách loučíc se.

Tu poprvé i já se plakat jal

v svém životě a štkaje zvolal jsem:

„Proč od sebe mě, matko, posíláš?

A nikdy více nemám spatřit tě?

Proč nejdeš do Paříže se mnou též?“

Klid vrátil se jí v tváře ubledlé,

a krásné její zraky zdály se

dvě tůně odříkání zbožného

a tiše řekla: „Přijdu za tebou,

neb povinnost mi káže, abych šla,

ač raději bych stranou zůstala.

Ne dříve půjdu však, než dokončím

ten tenký závoj, na němž tkám a tkám

tak drahná leta... Patnáct dlouhých let!

Už v blízké době skončen bude však.

Jdi, synu můj, a slova nepromluv

ni jediného o mně s otcem svým,

jen pouze řekni, kdo že matka tvá:

ta služka v mlýně, vezdy předoucí,

ta opuštěná v lese ve věži

v té rozdrolené, plné holubů...

Nuž, nyní jdi, a stále miluj mě,

trp ústrky, jež na tě čekají,

i úsměšky, jež na máť uslyšíš.

Měj ve mne víru, já tě nezklamu.“

Tak loučila se se mnou, světice,

a nastoupil jsem do Paříže pouť.

Jak pták se cítí volně na nivách,

tak já se opojoval prostorem,

já světlo pil a vzduch a v prsou mých

cos rozpínalo křídla mohutná

a pobízelo k letu smělému.

Já začal tušiti, že určen jsem

pro velký cíl, a hlavu zvedal jsem

jak oř, jenž větří blízké bojiště.

Když do Paříže posléz přišel jsem,

byl na ulicích velký ruch a hluk:

Král Pepin byl se vrátil nedávno

do svého města z bojů vítězných

po léta trvajících v cizině,

a slavně před palácem hodoval

dnes s dvorem svým, a každý přístup měl

až k nízké mříži, která dělila

lid zvědavý od hostů králových.

K té mříži jsem se statně dotlačil

a z blízka, po prvé jsem uzřel teď

jej, který byl mým otcem. Zatlouklo

mi srdce divoce, ne radostí,

neb vedle něho žena seděla

na zlatém stolci, pyšná, pošmurná:

To byla královna. Já třásl se.

To mojí matky bylo místo přec?

Já nenáviděl krále Pepina

v tom okamžiku i tu královnu,

vzlyk nevole mi hrdlo zužoval.

V tom slyšel jsem, jak někdo za mnou děl:

„Ten zlatý pohár král teď pozvedne

a vypije na zdraví královny.

Ač Pepin ženu nemiluje svou,

přec starý zvyk mu nelze porušit.“

V tom král po zlaté číši ruku vztáh’,

však rychleji než blesk já chopil luk,

šíp zafičel, a pohár převržen

svůj rudý obsah rozlil po stole,

jenž tek’ na bílé roucho královny,

kde zaplál jako skvrna krvavá.

Hluk nastal nesmírný, mě chopili

a odvléci mě chtěli, já se rval

jim z rukou statně, tak že kynul král

a že jim kázal, by mě přivedl.

Když před ním stál jsem: „Chlapče,“ řekl mi,

„kdo jsi, a kdo tvůj otec?“ „Pepin král,“

já hrdě řekl. Král se zarazil

a odpověděl: „Věru, byl bych hrd

na syna, jenž má tolik smělosti.“

„Já na tebe však, otče, nejsem hrd,“

jsem vášnivě mu zvolal v odpověď,

„neb zradil jsi mou matku, zapomněl,

tam v staré věži, v lesích hlubokých,

kol které mraky bloudí holubů...

V mlýn vrátila se... Přede, závoj tká

a tisíc slz už do něj vetkala.“

Pláč usedavý, horký dusil mě.

Král Pepin zbled’ a snivý smutek dlel

mu v očích teď a šeptal: „Pravda to?

Tvá matka ona dívka... krásy div?“

Pak přitáhl mě k sobě, líbal mě

a zahleděl se v tvář mou, šeptaje:

„Toť její obraz... Dítě, nermuť se...

Já nezapomněl nikdy docela...

Po leta dlel jsem v dálce, lítý boj

dny moje plnil...“ A pak hlasně děl:

„To jest můj syn, juž všichni vězte to!

U mého dvora bude nyní žít.

Jej milovat, jest o mou přízeň dbát.“

Tu všickni klonili se přede mnou;

jen královna se hrdě vzpřímila

a řekla: „Pane můj, jsi studu prost,

před tváří mou přiznáváš nevěru.“

A na to Pepin: „Paní, dobře víš,

že na mou věrnost nemáš nárok, ty,

již podvod uved’ v lože manželské.“

Do rtů se hryzla pyšná královna

a řekla zlobně: „V kalu rmutném kde

jsi levobočka svého hledal máť?“

„V tom kalu ne,“ řek’ Pepin uražen,

„kde zrádné kojné pikle kujou své.“

Od stolu na to vstala královna

a z toho dne mě nenáviděla.

Rok plynul rychle, mnoho trpkých chvil

jsem snášel za tu dobu; narážky

na matku mou a nejasný můj rod

se ozývaly; tajně, pokoutně

lži rozsévala lstivě královna,

a často polil tvář mou ruměnec,

když nedoved’ jsem dáti odpověď

na chytře nalíčené otázky,

a víc než jednou zbraň jsem vytasil,

a dobrá rána byla nejlepší

pak odpověď a také nejkratší.

Po celý čas však víru pevnou měl

jsem v hloubi duše, z chmur těch vítězně

že vyjde pověsť drahé matky mé

nad slunce jasnější a skvělejší.

A moje naděj došla splnění.

Král Pepin rozesílal posly své

po celé říši, do Paříže zval

své barony a celé rytířstvo,

neb v určitý den ustanoviti

za následníka syna svého chtěl,

Remfréa, slavnostně a posadit

mu korunu na skráně veřejně.

A z celé říše se to hrnulo

a nevídanou, velkou nádherou

se město zdobilo a králův dům.

Den slavný vzešel, zvony hučely,

třpyt zlata hořel jako plamenem

na hávech purpurových, celá síň,

kde prestol stál, drahými kameny

se jiskřila. Král stoupl na trůn teď

a vedle něho stála královna

a nesla perel celé břemeno

na šíji a na pyšné hlavě své.

Už klekal Remfré k nohám královým

už na skráň položit král korunu

mu právě chtěl, když náhle jako zjev

se objevila žena, závoj kryl

ji od hlavy až k patě nejhustší,

bez hluku, tiše jako plachý stín

se nesla síní, rychle jako blesk

a mocným vzmachem z rukou vymknula

v tom okamžiku králi korunu,

když blízko čelu byla Remfréa.

Král couvl uleknut a tázal se:

„Kdo jsi, že tak se směle blížit smíš?

A počínání tvé, co znamená?“

Mé srdce ale mocně bušilo,

a nebylo mi třeba otázky,

já znal ten závoj, který po leta

máť moje byla tkala. Z jeho řas

teď zazněl sladký, snivý její hlas.

Já přišla,“ řekla, „pro tu odměnu,

již v staré věži, v lese slíbils mi.

Juž nejsem něma... Tážeš se, kdo jsem?

Běh svého života já v závoj svůj

po leta tkala... Viz a poznej mě,

a královna tvá ať mě pozná též...

A víš, ó králi, kterou odměnu

– ne za svou lásku, ty ji neceníš –

však za svá muka nezasloužená,

na tobě žádati jsem přišla teď?

Tvou korunu pro syna Karla zde,

neb jeho jest dle práva svatého!“

A mezi tím co takto mluvila,

jak čaromocí silnou lákáni.

se zahleděli král a královna

v ten závoj divokrásně zrobený,

do jeho obrazů, jež líčily,

jak Bertu vlekou v lesy hluboké,

a nepravou jak vedou v snubní síň,

a vše, co pozděj s Bertou dálo se.

Tu bledla královna jak mrtvola,

král ale třásl se jak osyka

a pravdu pomalu jen chápaje

tak pravil: „Sladký, stříbrozvuký hlas

ten jednou juž já slyšel před lety!

Ó Bože můj, to bylo tenkrát přec,

když kněz mě oddával... Já bloud, já bloud,

já královnou se ošáliti dal!

Ty, která vedle mne jsi na trůnu,

ty nestála jsi se mnou před knězem!

Já oddán s Bertou byl a teprv pak

vy vraždily jste drahou labuť mou!“

Tu pozvedla má matka závoj svůj,

a spanilá jak luna na podzim

se zjevila a jako glorie

to dlouhé její, velké strádání

jí s čela svatou září svítilo,

a krásná byla jako v mládí svém.

„Toť Berta!“ vzkřikla Berta nepravá

a padla k nohám jí jak zničená,

a král svou pravou choť teď v náruč vzal

a pláčem oba mluvit nemohli,

a celý dvůr v hlubokém pohnutí

jak v katedrále trval v mlčení,

a mnohý plakal s mými rodiči.

Já nadšen matce roucho celoval

a ruce líbal otci v dojmutí.

On posléz vzmužen, koruny se jal

a na mou skráň ji vložil volaje:

„Toť král váš příští, mého srdce syn,

můj jediný manželský potomek!“

A všichni klekli kolem trůnu teď

a zvolali: „Buď sláva Karlovi!“

Já zmaten stál, však nyní otec můj,

jak bouře temný, Bertu nepravou

za ruce jal a vzkřikl vášní bled:

„Buď prokleta! Tys blaho života

mi mrzce ukradla, můj mužný věk

ty otrávilas, ty a matka tvá!

Jak ona zhynula, tak zhyneš ty!“

A chvějícíma trhal rukama

jí s hlavy diadém a rozšláp’ jej.

Však matka moje, chráníc, vložila

té nešťastnici ruce na hlavu,

a sladkým hlasem, pevným, pravila:

„Já nepřišla pro žádnou, choti, mstu!

Já syna svého právo hájím jen,

a synové tví jeho bratři jsou,

jim lásku dlužen jsi jak Karlovi.

Chceš krutě srdce jejich rozervat?

Ne, z lásky k nim jich matky ušetři.

Co stalo se, to nelze odčinit,

to tam jest štěstí mládí našeho,

nám nezbývá než hříchy odpustit,

a v podrobení Bohu hledat klid.“

A zvedla pokořenou královnu

a řekla tiše: „Byly časové,

kdy milovaly jsme se sestersky.

Bych pamětna jen oněch byla dob

a zapomněla všechno ostatní,

Bůh dej mi k tomu sílu – vůli mám.“

A k nebi jasný obrátila zrak

a k zemi temně Berta nepravá

svůj klopila, svůj krví podlitý.

Král Pepin, hlavu skloniv, takto děl:

„Nuž buď, jak pravíš, ty má světice!

Tvá sokyně ať žije v klášteře,

ať hřích svůj pyká, odpusť jí ho Bůh;

ty ale sedni na trůn, královno.“

A moje matka na to: „Králi, ne.

Já nepřišla, bych v pýše žila teď,

když v pokoře jsem žila celý věk.

Já chotí tvojí věrnou zůstanu,

však stranou nech mě žít jak v klášteře,

a nikdy na mně, králi, nežádej,

bych v nádheře se světu zjevila.

Ty a můj syn – to celý buď můj svět.“

A stalo se, jak ustanovila,

a přešťastni teď byli rodiče

ti moji dlouho, dlouho zkoušení,

a dvojí květ, mé sestry spanilé,

na štěpu jejich lásky vykvetl,

a naplnil je novým blaženstvím.

A dokud matka žila, zářil mi

jak ranní zora život radostný –

když zemřela a Bertu nepravou

na onen svět když Bůh též zavolal,

a s chmurnou myslí král když seděl sám

na trůnu svém, tu polobratrům mým

se zdálo, pomstíti že povinnost

jim káže křivdu, která stala se,

jak tvrdili, jich matce. Spikli se

a křivým nařknutím mne vinili,

že nedočkavý zdědit korunu,

o bezživotí otce zkouším se.

Jak obelstili krále, jak v svou síť,

svou lživou, lapiti jej dovedli,

to tajemstvím mi věčně zůstane.

Král Pepin na mne v záští zanevřel,

a vida, že mi hrozí nebezpeč,

já vlast svou zůstavil, hrob matky své,

své nároky na mocné království,

a v naději, že vyjde nevina

má na jevo, za hranice jsem prch.’ –

Můj osud do Španěl mě zavedl,

kde, neznámého, v pohostinný dům

mě přijal Galafer, král toledský.

Já tajil jméno své a do služby

jsem vstoup’ co vojín. Ač byl pohanem,

král toledský měl ctnosti veškeré,

a sloužil jsem mu věrně, s nadšením.

On miloval mě brzy; na slabých

jen základech stál jeho trůn, a kol

se hemžilo mu mocných nepřátel.

Já třikrát vyhrál bitvy proti nim

a vděčnost krále byla bez mezí,

však s jeho přízní rostla zároveň

i závist jeho dvora proti mně,

a ti, již přízeň jeho měli dřív,

teď pikle kuli tajně, schytralé

a brzy k nepřátelům přidala

se dcera jeho, dítě jediné. –

A tato byla záští příčina:

Já seděl jednou v chladu v zahradě

pod růžemi, jež rostly vysoko

jak duby na severu, stíníce

vod tryskajících proudy šumivé

před mramornými schody paláce,

a množství tenkrát mladých sedělo

tam mužů z rodů předních v království;

my bavili se hlasně, vesele,

když pojednou se otevřela mříž,

jež, zlatá, palác uzavírala,

a dlouhá řada dívek se schodů

do zahrady se brala pomalu,

jak hejno pluje bílých labutí.

To družky byly dcery královy,

a ona sama posléz, Galéna,

se zjevila na schodech z mramoru.

Já tenkrát ponejprv ji uviděl,

jak úběl čistá byla její pleť,

a oči její temně svítily,

jak drahokamy jiskry sršící.

Šat její dlouze za ní vlekl se

jak z rána v nivách závoj světlých par.

a třpytil se jak jíní na travách.

Noc hustá vlasů květy z granátů

jak diademem byla provita,

a mládí půvab s tváří svítil jí,

jak úsměv zory, když se rodí den.

Hned umlk’ hovor náš a hlučný smích,

a všickni vstali, hlavy klonili,

a mnozí klekli, když ji spatřili.

Já sklonil hlavu též, však zůstal jsem,

na místě klidně sedět. Galéna,

když viděla to, zastavila krok

a překvapeně na mne hleděla,

ret její zachvěl se, a zdálo se,

že říci chtěla cos, však mlčela

a ruměnec jen přelét’ její tvář

a v očích nevole jí svítila.

Šla dále však a v růžích zmizela.

Od doby té jsem třikrát viděl ji,

a třikrát totéž jako po prvé

se událo, a brzy cítil jsem,

že Galéna mě nenáviděla,

neb všickni začali se straniti

mé společnosti, ba, sám starý král

už méně na mne hleděl laskavě,

a nepřátelé moji smáli se.

Tu stalo se, že zase v zahradě

jsem jednou seděl, chladu hledaje,

když opět Galéna se zjevila,

a tenkrát všickni padli přítomní

na kolena. Já zůstal seděti.

Tu uvolnila dívka zlobě své,

a jednomu z mých druhů kynula,

a hlasitě, když přistoup’, řekla mu:

„Můj pane, prokažte mi službu přec,

a ptejte se mým jménem rytíře,

jenž povrhuje mravem rytířským,

kdo je, a proč mě zdravit zdráhá se.

Jest vznešenější jeho rod než můj?“

A v odpověď já řekl poslovi,

když ke mně přišel, stejně hlasitě

a nečekaje, vzkaz až vyřídí:

„Věz, rod můj v pravdě vznešenější jest,

však nepohrdám mravem rytířským!

Ať kněžna nepřítele jmenuje

zde v Toledě neb jinde kdekoliv,

jenž v cestě by jí stál, a uvidí,

zda pravým mužem jsem a rytířem.

Že nevstávám a že se nekloním,

když kolem jde, to má svou příčinu.

Slib učinil jsem: v zemi pohanů

před jednou pouze ženou kořit se,

před matkou Boží, pannou Marií.“

Ta slova slyšíc, kněžna sklopila

své temné zraky; když je pozvedla,

pych všechen byl z nich zmizel, plnila

je sladká snivost jakás. Vrátila

se tiše v dům, nešedši do zahrad. –

Ne dlouho na to přišla hrozná zvěsť,

že Bramant, mocný sultán africký,

do Španěl připlul s vojskem nesmírným,

tři království že padla před ním v prach

jak duby v bouři a že táhne teď

jak vichr rychle proti Toledu.

Strach všech se zmocnil, pouze Galafer

se mužně choval, zůstal nezlomen

a chystal se na odpor rekovský.

Já pomáhal, co síly stačily,

a přísahal mu věrně vytrvat

a při něm stát a padnout v jeho při,

když vítězství nám neposkytne Bůh.

Král veřejně před celým dvorem svým

mě objal, políbil a nazval mě

svým synem, drahým, vzácným přítelem.

Tím roznítil však starou nenávist

mých odpůrců a ti se usnesli,

že slávu žádnou sklízet nebudu

v tom velkém boji, který kvačil blíž.

Už zvěděli jsme, že je nepřítel

jen na dva dny od města vzdálený,

a usneseno bylo, s úsvitem

že vytrhneme Bramantovi vstříc.

Když slunce zapadalo, lehli jsme,

by spánek síly dal nám na zítřek,

a v řadách našich kolovala číš,

již bratry jsme do dna prázdnili.

Když přišla na mne řada, soused můj

mi podal zbylý doušek s úsměvem

tak záhadným, že jsem se zarazil,

a sotva že sem dopil, cítil jsem

tak těžkou dřímotu, že potácel

jsem na lůžko se, kde jsem zdříml hned.

Když jsem se vzbudil, světlý byl už den,

a v mramorové síni ležel jsem,

jež troje měla dvéře mřížové,

a na nich těžké zámky visely,

a viděl jsem, že byl jsem uvězněn.

Třás’ veškerou jsem silou mřížemi,

však marné bylo namáhání mé,

a zuřivě jak v kleci divý lev

jsem o stěny tlouk’ hlavou... Žádná zbraň,

bych rozbil dvéře! Všechno volání

bez odpovědi zůstalo a něm

jak hrob byl celý prázdný, velký dům!

Tu sedl jsem na chladnou podlahu

a plakal jako dítě v zlobě své,

a hlasně tak jsem zlobě ulehčil:

„O poznávám tu bídnou vaši lesť,

vy nepřátelé podlí, zrádcové!

Však těžké beze mne vám vítězství

as bude dnes! O slávu připravit

vy bažíte mě. Bůh vás potrestá

a zaplatíte lesť svou porážkou.

Leč kdyby přece z boje vyšli jste –

pak poznáte, koho jste zradili!

Za svědka tebe beru, Pepine,

můj otče královský, a tebe též,

ty svatý stíne Berty, matky mé,

že trpím bez viny, však černý den

to bude pro mé škůdce, přísahám,

až za ten skutek účty budou klást!“

A sotva že jsem takto domluvil,

zjev jakýs skvělý, kmitání jak hvězd,

za zlatou mříží stál, jak jarní van

pach sladkých květů s vlekoucích se rouch

šel chladnou síní, opálový lesk

ve hřivně na šíji, rubínů pal

shas’ v porovnání s ohněm ve zracích

pod pyšnou klenbou temných obočí,

a hlas jak klokotání slavíka

tak pravil mi: „Teď vím to určitě,

že pravdu děl’s, když tenkrát tvrdil jsi,

že rod tvůj mého vznešenější jest!

Ty nevstal jsi, abys mne pozdravil –

já kořím se před králem Francie!“

A půvabnou svou hlavu slonila

jak lilie, když vítr sadem jde.

Já překvapen a nedůvěřiv děl:

„Ty posmíváš se, nenávidíš mě,

a přišla jsi dovršit bídu mou.“

Tu krásné její zraky, plny slz,

se vyčítavě na mne dívaly

a řekla: „Proč mne podezříváš tak?

Od doby té, co se mnou mluvil jsi

tam v zahradě, a jméno nejsladší,

to hvězdné jméno Panny Marie

jsi vyslovil, o matce Boží sním,

a zaklínám tě Bohem živoucím:

Do Francie mě veď, do vlasti své,

křtu dopřej mi, a duše spasení!“

A padla na kolena, mřížemi

své bílé ruce vztáhla proti mně,

a v úctě jsem ty ruce políbil

a řekl pak: „Vždyť ale vězněm jsem!“

„Na dlouho ne,“ mi na to pravila

a velký klíč ve zámku rachotil,

a byl jsem volným. Radostí jsem vzkřik’.

Teď Galéna mě vedla do dvora,

kde kůň můj stál a zbraň mi podala

a řekla: „Jdi, a vrať se vítězem!

Mně ale slib, oč jsem tě prosila.“

Tu radostně já v náruč pojal ji

a zvolal nadšen: Vůle staň se tvá,

však slib mi též, že po křtu po svatém,

a tenkráte, až na trůn usednu,

mou budeš ženou a mou královnou!“

A Galéna se rděla, bledla zas,

na moje prsa hlava klesla jí

a zašeptala: „Já tě miluju...

Ty neuhod’ jsi, že můj dětský vzdor,

má nevole a záští líčené

hned od počátku láskou byly jen?

Ty nehledal’s jí, nehledanou vem,

a nevyčítej nikdy mi můj dar!“

Tak pravíc odešla, a na koně

já sed a spěchal k boji z paláce.

Hluk ohromný a zbraní chřestění

mi dostatečně naznačily směr,

kam brát se mám, a dobrý kůň mě nes’

jak na perutích vichr oblaka.

Když dorazil jsem na pláň velikou

a s pahrbku se díval, spatřil jsem

u nohou svých, jak vojsko toledské

se k útěku ve zmatku chystalo,

a první z prchajících muž byl ten,

jenž včera večer podal mi tu číš,

tu zrádnou, která mě tak uspala,

že téměř k bráně smrti vedla mě.

Tu oběma meč chopiv rukama,

jsem jedním rázem hlavu srazil mu

a zvolal hromem: „Zpátky, do boje!

A běda tomu, který ucouvne!“

Tu stáli prchající okamžik

jak zkamenělí, když však letěl jsem

do nejhustšího davu nepřátel

a na pravo a levo kácel je

jak stromy v lese, pln jsa jarosti,

snem posilněn a ještě neznaven

jak oni dlouhým bojem: nadšeni

se za mnou vrhali a nový boj

teď nastal, vítězný, když rukou mou

do prachu Bramant kles’, král africký.

O, byl to trudný, zoufanlivý boj,

však se mnou Bůh byl, budiž chvála mu!

Zpět do města ve slávě veliké

mě vedli teď, a vedle sebe král

na trůn mě posadil a pravil mi:

„Cokoli žádáš, s radostí ti dám!“

V tom okamžiku vstoupla do síně

dceř jeho krásná, stála na prahu

a klonila svou hlavu pokorně.

Já sestoup’ s trůnu, vzal ji za ruku

a řekl: „Králi, dítě své mi dej,

jsem dědic trůnu sladké Francie!“

A ještě než jsem zcela domluvil,

do síně vešli posli z Francie,

jež do Toleda poslal otec můj:

na jevo vyšla moje nevina,

a na smrtelném loži ležel král

a žádal ještě jednou spatřit mě.

Na cestu dal jsem se a v náručí

mém věrném zemřel drahý otec můj,

a na to hned mě celá Francie

za svého krále slavně uznala.

Když skončen na to smutek za otce,

tu slavné do Toleda poselství

jsem poslal pro svou krásnou nevěstu,

a ve klášteře panen nábožných

dlí nyní rok, a slavně pokřtěna

den očekává svatby slíbené...

Však nikdy den ten, věř mi, nevzejde;

já nevěděl, co láska, vášeň jest,

až tebe když jsem spatřil... Vděčnost jen

mi slib můj vedla na rty v Toledě,

však Toledo i král i Galéna

jsou stejně k díkům zavázáni mně!

Co pravím, stejně? Věru mnohem víc!

A nikdy neřekl jsem Galéně,

že miluju ji... Dluh svůj zaplatím.

Tří dobudu jí třeba království

na slunných nivách ještě hispanských –

své srdce však, to sobě ponechám,

bych tobě moh’ je volně darem dát!“

Tak končil Karel v lese šumícím

u nohou fejy, věrné líčení

svých dobrodružství a pak tázal se:

„A tvého žití plynul sladce proud?“

A feja na to: „Sen jen květiny,

jež touží žíti lidským životem,

to celý běh jest mého života.

Jak člověk touží míti perutě,

tak feja dychtí býti člověkem.

Že láska jen to blaho může dát

nám ubohým, já tobě řekl už.“

„Nuž přijmi tedy onen blahý dar,“

jí Karel děl, „zde moje ruka jest,

mé srdce máš již v moci kouzelné.“

A vztáhl ruku, feja vykřikla,

a oči její jiskry sypaly:

ten prsten zřela, zmije vzácný dar,

a uviděla vryté znamení

a rozuměla jeho tajemství:

ten drahokam měl moc tu kouzelnou,

jak nebe silnou, svůdnou jako ráj,

jak peklo silnou, temnou jako noc,

že, kdo ho nosil, lásku bezednou

pro sebe vznítil, lásku bez konce.

Ten prsten míti, lásky jistota!

A láska zřídlem byla žití jí!

Tak zoufale po vodě nikdy poušť,

jak po životě feja, neprahla!

„Dej prsten mi za snubní,“ – řekla, „dar“ –

a do mdlob padla štěstím schvácena,

když Karel učinil, co žádala.

Se svého lůžka v náruč padla mu,

a on ji nesl lesem na místo,

kde k dubu přivázán byl jeho kůň,

do sedla vsadil feju Urgelu

a hledal cestu z lesa k domovu.

Ke svému dvoru císař povolal

hned nejmocnější svoje barony

a padesát pozval též biskupů,

a v síni velké, která zdála se

být lesem kamenným – tak mnoho tam

se sloupů pyšných pjalo do výše –,

na trůnu sedě z kosti slonové,

jenž chryzoprasů jiskřením se skvěl

jak luny bledá zář, o štěstí svém

se Karel mluvit jal, o lásce své,

a povstal pak a clonu purpurnou

zved’ rozechvěn, do jejíž temnosti

sbor andělů byl vetkán stříbrně,

a v kapli šeré, světlem jediným

jen osvětlené, všichni uzřeli

teď Urgelu a šepot obdivu

jak přitlumené vody šumění

se síní nes’. Jak socha ze sněhu

zjev fejy byl v tom rouše stříbrném,

jež jako mléčná dráha kmitalo

se drobnými jak rosa křišťály;

jak socha stála, jako v dřímotě,

však oči plály leskem čarovným

a tajuplným jako řeky hloub,

a kdo je zřel, se zachvěl, nevěda,

zda rozkoš v nich či smrti hoří taj.

Když Karel ruky její dotek’ se,

tu zdálo se, jak by se vzbouzela,

jak jiskra cos jí tělem proběhlo,

tvář rozkvetla jak růží přídechem

a snivý úsměv na rty přilít jí.

Ved’ Karel k trůnu ji a kráčela,

jak hudba modrým vzduchem vlní se,

sklon hlavy její květinný měl vděk,

a rázem všechna srdce získala.

Děl Karel slavně: „Vizte, moje choť!

Toť paní má a vaše! Královna

a jasná císařovna Západu!“

Bouř nadšení se zdvihla, poklekli

a císař ved’ ji slavně k oltáři,

kde arcibiskup Turpin v dumě stál

a šeptem pravil: „Jestli hranice,

kde císař císařem být přestává,

tou hranicí jest oltář. Před sebou

jen muže vidím, který vejíti

chce s ženou v sňatek, nuže, táži se:

si volný? Nevíže tě žádný slib?

Ne člověku zde, Bohu odpověz!“

Třás’ Karel se jak strom, když zasáhne

jej náhlý blesk, však vášeň potlačil,

do retu hryzl se, až tryskla krev,

a řekl hlasem, stejně ztlumeným:

„Svůj úřad konej, pane biskupe,

jsem volný, ano, a chci spojen být

s tou ženou, která zde mi po boku.

Co císař slíbil, ponech císaři,

sám poslem budeš a tak uvidíš,

že Karel planě k tobě nemluvil.“

Řek’ Turpin na to: „Padne na tebe,

ne na mě trest, hřešíš-li před Bohem.“

Zved Karel pyšně hlavu: „Budiž tak!“

řek’ odhodlán, a Turpin vykonal

teď svatý obřad bez překážek všech,

však náhle zbled’, když vstala Urgela

a choti svému ruku podala,

by ved’ ji z kaple. Zvolal: „Císaři,

při živém Bohu tebe zaklínám,

na chvíli jen mi sluchu popřej hned

a beze svědků!“ Karel hlavou kýv’,

ved’ ženu svou na křeslo biskupské,

kde v kapli o samotě zůstala,

a kynul Turpinovi. Spolu šli

do šera sakristie, za ruku

tam Turpin krále jal a řekl mu:

„Už nemluvím o slibech zrušených!

O hroznější se jedná nyní věc!

Krev stydne v žilách mi za příčinou,

již vysloviti ret můj zdráhá se!

Ten sňatek neplatí! Jest nemožný!“

Král hlasně zasmál se a odvětil:

„Kvas ještě nepočal a neteče

do číší víno ještě z fontánů,

a ty už šprýmy smělé provádíš!

Ty ponech na pozděj, ó biskupe.“

Však biskup jal jej za ruku a ved’

ho ke dveřím, do kaple ukázal:

tam jako socha, mrtva, seděla

bez hnutí královna, a hořely

jak bludná světla oči tajemně

jí pod čelem, jak mramor ubledlým,

a biskup děl: „Ty pojal’s za ženu

ne tvora lidského, než příšeru!

V tom těle není duše nesmrtná!

To feja jest, ó králi neblahý!

Zlé od počátku měl jsem tušení,

však jistoty jsem nabyl teprv teď.

Když vstávajíc ti ruku podala,

tu za tvůj plášť se rukáv zavěsil

jí stříbrotkaný, úběl ramena

se objevil a zrak můj spatřil tu,

co hrůzou plní mě... neb v bělosti

té pleti vězí krůpěj průhledná

jak ranní rosa v zvonu lilie –

toť příznak fejy! Nikdy neuschne

ta rosná krůpěj, vždyť jest vrozena!

Tu nikdy nesetřeš, jest kouzelná!

Já domluvil. Jest jednat na tobě.“

A Karel pravil: „Moje tajemství

ti tedy zjevno. Ano, fejou jest,

z úst jejích vím to. Miluju ji přec.“

Bled vzkřikl biskup: „Ty se nebojíš,

že Bůh tě ztrestá?“ „Jednu bázeň znám,“

řek’ Karel pošmurně: „Ji ztratiti!

Ráj bez ní peklem byl by nejhlubším.“

„Bůh s tebou buď,“ řek’ Turpin skormoucen,

„už nevím, více co bych řekl ti.

Já odcházím a víc se nevrátím.

Své tajemství a tvé do samoty

tak odnáším, a svoje modlitby

za tebe k nebi budu posílat.

Já miluju tě, Karle, miluju,

a bude-li tvá duše v úzkostech,

ó zavolej mě – pak se vrátím rád!

Tvář zahalil do pláště, odcházel,

však Karel dojmut, za roucho jej vzal,

a pravil za chvíli: „Ty svatým jsi,

a bezdno vášně chápat neumíš,

tys hrozné bouře smyslů nepoznal,

a celé jejich děsné šílenství.

Ty nevíš, co je s hříchem zápasit,

jest pro to větší tvoje zásluha?

Před jasnou čistotou já klaním se,

však suď mě Bůh, já jinak nemohu.“

Tu biskup Turpin tiše zaplakal,

však neřekl juž slova. Za chvíli

řek’ Karel: „Splň mi prosbu, příteli.

Zde list... Jej dones v tichý klášter ten,

kde kněžna dlí, Galéna... Odevzdej

ho v její ruce a buď přítomen,

až číst jej bude. Buď jí přítelem.“

Vzal biskup list a ještě jednou jal

za ruku Karla, na práh vedl jej

a ukázal na feju Urgelu,

jež posud jako socha seděla,

a zašeptal: „Rci, je to živý tvor?

Z té ženy hrůza jako z hrobu jde!“

Však Karel mlčky nad ni sklonil se

a polibek jí vtiskl na čelo,

nach růžový jí tváře polil hned

a hvězdami se zraky plnily.

To jako z mrtvých vstání zdálo se –

Prch’ z kaple biskup v němém úžasu.

Sed na koně a jel do kláštera,

kde Galéna, netušíc osud svůj,

den čekala, kdy císař přijede,

by ved’ ji k oltáři. Zvěsť temná sic

o tom, co v Paříži se událo,

o císařově vášni hluboké

k té ženě krásy téměř zázračné,

k té neznámé, k té ženě záhadné,

se vedrala i do stěn klášterních;

však abatyše věřit nechtěla

a zakázala přísně jeptiškám,

by zmínky Galéně kdy činily

o lživých zprávách. Netušila tak

ni nejmenšího kněžna. V onen den,

když arcibiskup Turpin dorazil

co králův posel, v sadě seděla

pod klenbou vonných keřů růžových,

a vyšívala roucho perlami

pro svatou sochu Boží rodičky.

Kol v trávě sestry zbožné seděly

a pilně ruční práce konaly.

Jak hejno tichých byly holubic

v těch dlouhých, bílých rouších řeholních.

Den sladký byl, pod mrakem; libý van

šel zahradou, a Galénin zněl hlas

jak drozda klokotání, netušíc

když o štěstí a blahu života

se mluvit jala v snivém nadšení.

A sestry mlčíce se klonily

k svým pracím níž a smutné pohledy

se kradmo obracely k nevěstě,

a výraz trapný dlel jim na tvářích,

neb včera došel abatyše list,

a nebylo už pochybnosti víc,

že měly podstaty ty pověsti

o císařově zrádné nevěře.

Tak nápadné bylo to mlčení,

to hluboké, ty zraky sklopené

tak tvrdošíjně k pracím, Galéna

že zaraženě hlavu pozvedla,

a oči její byly tázavě

na bledých tvářích sester upřeny,

když abatyše přišla do sadu

a vážně děla, hlasem nejistým:

„List zvláštní posel králův přinesl,

do rukou tvých jej sám chce odevzdat,

a poslem tím jest Turpin. Čeká tě

u studny Boží matky bolestné.“

Jak zazářila kněžna radostí!

To zpráva mohla pouze dobrá být,

když takový ji přítel přinášel!

„U studny?“ tázala se s úsměvem.

„Tak sešla Rebeka se také kdys

se sluhou, jejž byl poslal Abraham,

by pro syna mu přived’ nevěstu.“

„U studny Boží matky bolestné,“

jí abatyše smutně pravila

a měla slzu v očích. Slavně tak

zněl její hlas, že kněžna s podivem

k ní vzhlédla, zamyslíc se mimoděk,

pak pomalu se brala zahradou.

Lip dlouhá řada, srostlých v klenutí,

k té studni vedla, chodba soumraká,

a Turpinu, když viděl kráčeti

zjev její bílý stínem hlubokým,

se zdálo, anděl že mu kráčí vstříc.

Tak hluboce byl dojat, povstati

že neměl sílu, když ji pozdravil;

bled, držel v rukou chvějících se list

a hlavu skloniv řekl: „Dcero má,

buď silna, nesu zprávy nedobré.“

Tu zbledla kněžna: „Karel mrtev jest!“

zněl výkřik její, k zemi klesala;

však Turpin zvolal rychle: „Zdráv jest král,

a v plné slávě sedí na trůnu.“

„Pak žádná zpráva nemůže být zlá,“

mu odvětila. „Zlá přec pro tebe,“

děl arcibiskup. „Trpké sklamání

tě čeká, kněžno.“ Stála vzpřímena

zas před ním, silna, v plné kráse své;

při slovech jeho v zrak mu hleděla

a oči její vlhly slzami;

když zřela teď, jak propuk’ do pláče,

stín smutku hlubokého přelítl

jí tvář a v srdci měla takou tíž,

že myslila, že zemře tesknotou,

a zašeptala jako v mrákotě:

„Král přestal milovat mě? Odpověz.“

List podával jí mlčky. Pravila:

„Nač třeba čísti? Tvoje mlčení

jest odpovědí velevýmluvnou.“

Přec vzala list, v němž stálo psáno tak:

„V své vůli nemá srdce smrtelník,

ne koho chceš, – jen toho milovat

jest možno ti, jejž musíš milovat,

a všechno vzpírání jest nadarmo.

Tam stoupá moře, kam je nutí val,

tam věje vítr, kam ho trhá proud,

tam padne kámen, kam ho táhne tíž.

Nad všemi ženami ty’s vznešená,

a kdyby osud nebyl silnější

než ty a já, před tebou klečel bych

a prosil tě, bys byla ženou mou.

Já hoden tebe nejsem, zapomeň,

že ke mně někdy jsi se snížila,

já vděčně vždy však budu vzpomínat.

Vol chotě, jenž by tebe hoden byl,

a mezi všemi královstvími vol,

jež v stínu mého žezla nalézáš,

a ono, v kterém panovati chceš,

jest tvoje, buď v něm volnou královnou;

já korunu ti slíbil, vezmi ji!

Tak splním slib, jenž jesti v moci mé.

Nad srdcem mým sám rozhodl však Bůh –“

List nečtla dál a dala Turpinu

jej otevřený zpět, a řekla: „Čti.“

A stála tiše, bledá, beze slz,

a když se Turpin ptal: „Co v odpověď

mám králi říci?“ šeptem pravila:

„Jest v právu svém a vůle Boží buď!

Má jesti vina. Nemiloval mne

a já mu lásku nabízela svou.

Trest stíhá vinu. Bůh jest spravedliv.“

A kynula mu rukou. Za chvíli

však tváře její nachem hořely

a zašeptala: „Jinou miluje...

Však sám tak píše... Za choť pojme ji?“

Řek’ biskup krátce: „Za choť pojal ji.“

Tu zdálo se jí, že jí vražen nůž

do srdce hluboce, však mlčela

a vrávorala v soumrak pod lípy,

by nikdo nezřel bolest nesmírnou

tu její, mimo Boha... Konečně

ji síly opouštěly, klesala,

tu chopilo ji s láskou rameno,

a abatyše k sobě táhla jí

a k prsoum tiskla bledou její tvář.

A dlouho v obejmutí dlely si

ty ženy dvě, a starší šeptala:

„Tu bolest znám, vždyť mladou byla jsem,

a v tento dům mě vedlo neštěstí.“

A kněžna zvedla tvář a prosila:

„Ó, nech mě zde a nevyháněj mne,

vždyť stojím sama, pustý pro mě svět!“

Tak zůstala ve skrytě svatých stěn,

ač žádný slib ji na vždy nevázal. –

A mezitím, co v stínu posvátném,

kde rány srdce hojí modlitba,

ta lilje kvetla, slzou rosená,

na trůnu mocné říše západu

po boku králi feja seděla,

a krása její cize úchvatná

jak vlasatice světem zářila,

a císař žil, jak ve snu žije se.

O kráse fejy jeden byl jen hlas

na začátku, a o té krotkosti

té holubičí, snivé tichosti,

jíž císařovna sobě získala

všech srdcí lásku... Brzy šepot však

se ozývati začal podivný

o tom, že cos, co nelze pochopit,

se v jednání a v celé bytosti

té luzné ženy ob čas jevilo;

o tom, že sedí celé hodiny

bez nejmenšího těla pohnutí,

bez světla v očích, jako bez dechu,

když sama jest a císař vzdálený.

Ty šepty nesmělé však byly jen,

a mnozí, nevěříce, smáli se,

a šeptů ohlas k sluchu Karlovi

se nedostal, a nerušily jej

ty temné zvěsti v blahu opojném.

Tu stalo se, po sňatku asi rok,

že mocný jeden man na severu

se bouřil proti králi. Divý hněv

hned Karla schvátil, zkrotit vzpouru sám

si umínil a v čele vojů svých

jak temná bouře táhl z Paříže.

Dřív Urgelu však na trůn posadil

a řekl, rukou na ni ukázav:

„Zde král váš sedí, císař západu!

Až do chvíle, kdy, vítěz, vrátím se,

před tímto majestátem kloňte se.“

A na to vyjel z hradu do boje.

Dvůr celý druhý den se shromáždil,

by císařovně k nohám kladl hold –

ta posud tam na trůně seděla

jak ve chvíli, když Karel odjížděl.

Zrak její utkvěl ve prázdnu, nepohnut,

a bílé ruce mrtvě visely

jak větve, které vichr podlomil,

a hlava klonila se spanilá

jak růže květ, jejž vedro znavilo.

Jak mrtva byla, tichý pouze dech

jí pozdvihoval ňadra kouzelná

a chvěl se slabě na rtech pobledlých.

A v síni bylo ticho. V úžasu

stál celý dvůr. „Je mrtva?“ ptali se.

„Ne, pouze spí,“ zas jiní šeptali,

a blíž a blíže k trůnu tiše šli,

jak by se byli k lůžku plížili,

kde chorý spal, a panoš všetečný

se odvážil i ruky dotknout se,

a vzkřikl zděšeně: „To mramor jest!“

Tu náhlý strach se zmocnil přítomných,

a všecko prchalo, a jeden kmet,

jenž stačit nemoh’, náhle zavolal:

„Hle, na tom čarokrásném rameně,

jež z hedvábu se noří rukávu,

je krůpěj rosy! S námi Hospodin!

Trůn západu jest v moci nesvaté!

Po boku Karla vidmo panuje!“

To slovo letělo jak zvonu zvuk

a bouřilo nejprve palácem,

a hřmělo pak po městě zděšeném,

a vichrem dál a dál se šířilo,

a přišlo posléz až tam na sever,

kde Karel vzpouru krotil vasala,

a po sladkém už toužil návratu.

V týž den, kdy dosáh’ svého vítězství,

zvěsť o tom došla ho, co dálo se

tam v paláci, v Paříži vzdálené,

netrpěliv spěchal v město své.

Hrd nesl hlavu, pyšně hleděl kol,

a nikdo neměl dosti odvahy

na jevo dát svůj úžas, podiv svůj,

a císař vešel v síň... Hned Urgela,

jak ze sna probuzena, povstala

a šla mu vstříc, a byla krásná tak

a plna života a radosti,

že všickni přítomní si šeptali:

„Zde omyl vládl! Nevěříme už,

co vlastní naše oči viděly!“...

A hrděj’ ještě Karel usmál se,

a štěstím zpitý ženu odváděl,

a hlučná pověsť zase stala se,

čím dříve byla, pouhým šepotem.

Však od té doby v srdci Karlovi

trn vězel ostrý. Začal trápit se,

že nebylo už zcela tajemstvím,

co myslíval, že vždy jím zůstane,

a palčivá jej bolest pojala,

když jednou zahlíd’ úžas tajený

ve zracích dvořana, když Urgela

po boku jeho stála na trůnu.

Zřel toho muže bystré pohledy,

jak s tajnou zvědavostí zíraly

na rukáv císařovnin, hádaly,

že známka fejy skryta purpurem...

Krev jeho varem v líc mu vstoupala –

však nezbylo než mlčky snášeti.

Tu stalo se, že jednou vzbudil se,

když nebe bledlo slabým úsvitem,

když hvězdy všechny byly zapadly,

jen jedna ještě plála, jitřenka,

a zlatým okem v síň mu hleděla,

kde sladce vedle něho Urgela

na loži spala spánkem květiny.

Na plavých vlasů vonné záplavě

jak na polštáři hlava ležela,

tvář liliovou krásou zářila,

a rameno labutí bělosti

na temně šarlatové podušce,

pod hlavu pozvednuté, leželo,

ve vděkuplném lehkém ohybu,

jak na vlně lodyha lotosu;

pln obdivu se Karel klonil k ní

a chtěl ji celovat. V tom paprslek

se hvězdný zachyt v sněžné bělosti

té sladké pleti, v které jiskřilo

se jako krůpěj rosy znamení,

jež císaře tak trpce soužilo.

Na cestě k polibku se zarazil

ret jeho chvějící se žádostí,

a místo celování zašeptal:

„Což není možné známku osudnou,

tu proklatou, setříti na dobro?“

A tasil dýku. Hrotem dotkl se

té bílé pleti, sladké, průhledné

jak lupen růže, lehce dotkl se

té krůpěje a ihned zmizela,

a místo ní jak rubín zaplála

tam krůpěj krve, malá, jediná –

však s výkřikem se feja vzbudila,

a z očí její slzy padaly,

a zsinalá mu takto pravila:

„Žel, Karle můj, jest po mně veta teď,

smrt moje blízka, s Bohem na věky!

To tajemství já říci nesměla,

že dech můj visí na tom znamení...“

A oči její zavíraly se

a dech se krátil. Karel vyskočil

a pomoc hledat spěchal zoufale,

však feja napolo se vztýčila

na loži svém a tak si pravila:

„On jinou bude nyní milovat?

On zapomene na mě v krátkosti!

A po mně nezbude ni památka?

Ve věčné nic i jméno klesne mé?

Ne, v srdci tvém, můj Karle, vystavím

si pomník věčné, věčné památky,

a žádná druhá žena nebude

po boku tvém, až budu nic a prach!

Ať živa nebo mrtva – mým jsi, mým!“

A sňala silou slabou, poslední,

svůj prsten čarodějný, skryla jej

pod jazyk svůj a ústa zavřela

a klesla zpět, a byla mrtva už,

když Karel vešel se svým lékařem...

Pláč Karlův, divoký a zoufalý,

dům plnil velký, král si vlasy rval,

na zemi kles, na Boha žaloval

a ve dne v noci držel mrtvolu

v svém náručí a nechtěl vydat ji,

a hrozil smrtí těm, již těšiti

jej chtěli. Posléz svolil, z křišťalu

že v rakev směli uložiti ji

a napustit ji drahým balšámem.

Tak ležela jak chorá lilie

ve zlatých rouchách, nachem přikryta

v tom křišťálu jak světel ve zdroji,

před kterým Karel, stále ve slzách,

na zemi klečel, celý dlouhý den,

a v tiché noci rakev otvíral,

a zdvihal feju, k srdci přivíjel

a šeptal jí a líbal šíleně,

a ještě vášnivěji miloval

ji mrtvou teď, než dříve živoucí.

Šla hrůza z této lásky příšerné

a s hrůzou o tom svět si vyprávěl,

jak silou větší, než je sama smrť,

teď feja jeho srdce držela

ve moci své, a marně prosili

jej přátelé a věrní, aby v zem

to tělo vložil, jež jí patřilo,

a nestavil se v cestu přírodě.

Hluch zůstal Karel k prosbám podobným,

na říš svou zapomínal, na svůj trůn,

na slávu svou, na všechnu povinnost,

jen v lásku démonickou nořil se

jak v plamen pekelný, až bol a slasť

mu v jediný jen pojem splynuly.

Tu začaly se bouřit národy

a vzpoura vstala, hlavu vztýčila

a bušila na vrata paláce

a zařvala svým rykem olbřímým.

Meč tasil Karel raněn v pýše své

a zvolal v trpké, velké bolesti:

„Ne proti mně, ó vím to, je ta bouř,

ne! Proti tobě, bledá Urgelo!

Tvou mrtvou lásku závidí mi svět,

a tebe, blaho moje, vzít mi chce!

Však rozšlápnu tu láj a přinutím,

by jako před oltářem poklekla

před rakví, v níž tvá bílá krása sní!“

Tak vytrh’ v boj. Šest koňů jako sníh,

vůz táhlo potažený purpurem,

na kterém dvanáct postav klečelo

ze stříbra nelesklého ulitých

a smaltovaných. Dívky byly to

ve tmavých rouchách, bolem zlomeny

se zdály, bledé tváře halily

a hlavy klesaly jim na prsa,

a na ramenech rakev z křišťálu

jim spočívala, v které ležela

ve zlatém hávu mrtvá Urgela.

Ve prostřed vojů vždy ten jezdil vůz,

a Urgela tak s Karlem táhla v boj,

jenž od východu planul k západu,

boj, kterýž proti němu vznítila.

Byl císař vítězem, a po sečích

když vojsko jeho bujně plesalo,

vždy v smutek pohroužen u rakve stál

a s novým pláčem bol svůj žaloval.

Ve vojsku císaře byl v onen čas

muž mladý, chrabrý, jmenem Bernardin,

syn hraběte mocného v Burgundu.

Ten podivný měl jedné noci sen:

že ptákem byl a letěl prostorem,

se zdálo mu, že mlha kryla zem

a tma že byla všude, jedině

že šerem bledá hvězda svítila,

že lákala a lákala jak čar

svým dlouhým, tajuplným paprskem,

a na perutích když se nesl k ní,

že viděl, to že zářil drahokam

ve zlatém prstenu, jenž spočíval

ve rakvi křišťálové... Vzbudil se

a vidina té rakve zmizeti

mu nechtěla, a sbíral paměť svou,

a ponenáhle nabyl jistoty,

že ve snu viděl rakev známou mu,

v níž tělo císařovny dřímalo.

Cos pudilo ho v temné noci vstát

a pustými se ploužit chodbami,

sám nevěděl, kam nohy nesly jej,

až posléz octl se ve komnatě,

kde zlatá lampa dohořívala

a poznal císařovu ložnici.

Bez dechu stál a zíral před sebe.

Tam ležel Karel... Pláčem unaven,

byl na podlaze usnul vedle mar...

Na tváři ležel... Víko z křišťálu

u okna svítilo a z odkryté

se rakve obrys nořil mrtvoly.

Ret její, pootevřen polibky,

jež Karel byl tam tiskl vášnivě,

se zdál, že do noci se usmívá,

a bledý, tajuplný paprslek

se na něm chvěl, jak zákmit bludičky.

Krev všechna Bernardinu do mozku

se proudem hnala, slyšel hučení

jak velkých slapů, pot měl na čele

a nohy byly jako kamenné...

Však jeho smělosť zaplašila strach,

šel statně v před a pojal Urgelu

za plavé vlasy, hlavu pozved’ jí

a pootevřel víc ten mrtvý ret:

tu vypad’ zlatý prsten kouzelný

a zazvonil o dlažbu z mramoru.

Jak blesk ho rychle schvátil Bernardin,

a schoval pod plášť jej. V tom probudil

se Karel ze sna. „Kdo zde?“ zavolal,

a úžasem Bernardin oněměl.

Po světle volal Karel, vešli v síň

a dvacet zaplálo hned pochodní.

Na smrť se připravoval Bernardin,

však Karel, když ho spatřil, k němu šel

a objal jej a k srdci tiskl jej

a pravil: „Dávno k Bohu modlím se,

by přítele mi, druha, bratra dal,

jejž celou duší milovat bych moh’!

A nyní konečně jsem našel jej!

Ty světlem budeš mého života!

Proč nepřišel jsi dříve, druhu můj?

Nad tebe nikdo není dražší mně!

Ni muž, ni žena. Nikdo na světě.

Ó, miluj mě, jak já tě miluji!“

A oči jeho plály požárně.

Pak ohlížel se kolem udiven

a vida rakev, pravil klidně jim:

„Proč posud nepohřbena žena má?

Hned odneste ji. Odevzdejte v zem,

co zemi patří. Buď jí věčný mír.“

Tak pravil Karel. Podiv nesmírný

jal všechny, již jej mluvit slyšeli,

a mezi tím, co rakev odnesli,

za ruku Karel Bernardina vzal

a prosil ho: „Můj druhu, přisedni

sem k mému loži! Jsem tak unaven,

a sladce se mi bude dřímat dnes,

když nad mým spánkem, drahý, budeš bdít.

Jak osamocen stojím na světě!

Má velkost jako strmá skála je,

mně teskno tak! Však šťasten budu teď,

svou velkost s tebou budu sdíleti,

my spolu budem vládnout západu,

a uleveno bude tíži mé.“

A zraky jeho jako v šílenství,

jak v blouznění horečně svítily,

až Bernardinu stydla v žilách krev,

a zdálo se mu, prsten pod rouchem

že jako zmije prsa hlodá mu.

Nad císařem se sklonil něm a bled;

z té náhlé lásky taká hrůza šla,

že císařovu přál si nenávisť,

a přemýšlel, jak vyznati by měl

svůj smělý čin... Však Karel usínal,

a ležel posléz v hlubé dřímotě...

Tu Bernardin se vykrad’ ze síně

a zděšen prchal nocí, svědomí

mu vyčítalo loupež spáchanou,

a plakal u jezera, kamž jej krok

byl jeho bludný vedl; rozjímal.

Co počíti? Měl prsten vložit zas

do úst té mrtvoly? Měl v její moc

zas Karla dáti? Měl se vyznati?

Stud bránil mu, však jasno bylo mu,

že kradené té přízně zbavit se

čest kázala mu. Rychle prsten vzal

a do vln jezera jej ponořil,

jež pod blednoucím nebem jasniti

se začínalo v bílém úsvitu. –

A bylo ráno. Karel vzbudil se

a vida Bernardina v síni své,

kam od jezera byl se vrátil zas,

naň vlídně hleděl sic, však lhostejně

a pravil mu: „Já o tobě dnes snil,

však z paměti mé ztratil se ten sen.“

Pak dal se mlčky odít. Smutný byl

a řekl: „Jak mi úzko v síních těch,

po šírém toužím božím prostoru.“

Sám vyšel v kraj, kam cos jej pudilo,

dál lákala ho a šel dychtivě,

jak kdyby ztracený chtěl hledat ráj,

a nesmírná jej touha tížila.

V tom vyšel ze skalního bludiště

a před ním v slunci modré jezero

se čeřilo, kde bílé lekníny

se houpaly na vlnách šplounavých,

kde na březích se stromy klonily,

pít jak by chtěly z vod těch blankytných,

kde rákosí tak sladce šeptalo...

A kolem strmé skály strměly

jak obruba, a slunce zlatilo

tvář jejich zrytou, modrým koupalo

je světlem, amethystným přídechem

a jasem růžovým, a nad nimi

pluk velkých ptáků tiše vesloval,

a ještě výše plula oblaka

a vrhala své stíny vodám v klín,

jak v jasnou mysl vážná myšlénka

svůj přemítavý ztápí snivý šer...

Tu rozpjal Karel v šíro náručí,

zrak jeho vlh’ a zvolal rozechvěn:

„Blud byl můj celý život! Zjevil teď

mi Bůh, co pravé štěstí. Samota,

klid, odloučení pravým rájem jest!

Já našel ráj svůj zde, zde zůstanu.

Od sebe vrhám žezlo, korunu,

to jezero jest celým světem mým,

zde žíti chci, zde blaze zemříti.“

A klek’ na břehu, líbal vroucně zem

a horkými ji máčel slzami.

Moc žádná od té doby odtrhnout

jej nedovedla od těch drahých míst,

a nová svízel říši hrozila.

Trůn osiřel a marně prosili

jej věrní jeho, aby pomněl přec,

na které místo Bůh jej postavil

a jaká jeho jesti povinnost:

Jen v modré vlny zírat jezera

chtěl Karel stále v touze dumavé,

něm v blouznění naslouchal lhostejně

o nových zpourách, zmatcích, převratech.

Zem celá v smutku, v bolu úpěla

a nikdo více rady nevěděl,

a nikdo nedovedl vysvětlit

si náhlou změnu v mysli Karlově,

jen Bernardinu bylo jasno vše,

on uhodl, že pouze čaromoc,

již onen prsten tajil, způsobit

to mohla zlo, v zoufalosti své

si předsevzal, že říši zachrání

neb zhyne v spoustě vod těch hlubokých.

Svou duši Bohu vroucně poručil

a do tůně se vrhl bezedné,

na onom místě, kde byl pohroužil

ten prsten osudný – a v propasti

Bůh chránil jej, a jeho andělé

ho vedli tam, kde v písku zasypán

hrou chvějných vod ten ležel talisman.

Prch’ nyní Bernardin a vyhledal

ve Cáchách Turpina a před ním klek’

a pověděl mu vše, svůj divný sen,

svou loupež, náhlou přízeň císaře,

své pokání a zázrak patrný,

jímž Bůh mu opět prsten nalézt dal.

„Ó, vezmi,“ prosil, „klenot příšerný

a zbav mě tíže, která kruší mě!

Na světě širém není člověka,

jenž přízně, kterou čar ten vzbuzuje,

tak použije k blahu křesťanstva,

jak ty, ó svatý, velký biskupe!“

Však Turpin hlavou zatřás’ zamyšlen

a pravil: „Není Bohu třeba čár,

a bez kouzel on řídí světa běh.

Znám jedno srdce, které láskou mře

a tomu onen čar by lékem byl,

chci zkoušeti je, zdali odolá

tak lákavému hříchu, dokáže,

zda hodno jesti sdílet osudy

s tím mužem, jejž byl zvolil Hospodin

pro velké cíle, ač jej podrobil

též slabostem, jak lidi ostatní.“

Tak pravil biskup, prsten uschoval

a druhý den se vydal na cestu

do kláštera, kde posud truchlila

nad ztrátou Karla jeho nevěsta.

Do rukou jejích dal ten talisman

a pravil jí: „Teď Karel vrátí se

zas k nohám tvým a skončen smutek tvůj.

Ty zachráníš jej, zachráníš též nás.“

Tu usmála se, avšak bolestně,

a řekla: „Ano, já vás zachráním,

a k povinnosti Karel vrátí se,

tak doufám pevně, ne však k lásce své,

ta mrtva jest a nevzkřísí ji čar.“

A zatím Karel z pustin jezerních

na bystrém koni spěchal, nesmírná

jej náhle touha jala uvidět

zas Galénu, svou luznou nevěstu,

a nedaleko Cách na cestě své

ji zastihl v průvodu biskupa,

a slyše teď, že jela jemu vstret,

tak zvolal vášnivě: „Ó, Turpine,

hleď, láskou mru, ó, spoj nás na místě!

Buď její svolení, neb moje smrť.“

Zrak Galény se zamžil slzami,

a srdce zabolelo steskem jí,

a žalovala uvnitř: „Bože můj,

proč mluví tak jen kouzly omámen?“

Však potlačila vzdechy, pravíc mu:

„Jeď se mnou, pane, do Cách, odpovím

ti určitě na slova vášnivá

před fontánem, jenž tryská kypící

ze země před palácem mramorným,

kde trůn tvůj stojí, visí koruna.“

A Karel poslušně do města jel,

kde veškerý byl teď dvůr shromážděn

a tři sta biskupů na porady

se bylo sjelo; porad účel byl,

jak léčit Karla z dumy chorobné,

a nyní v prostřed říše velmožů

svou žádost kněžně Karel obnovil

a o své lásce blouznil vášnivě.

A s vážnou důstojností Galéna

před tváří všech mu takto pravila:

„Ty myslíš, velký, mocný císaři,

že láskou ke mně planeš nesmírnou.

Klam je tvá vášeň, jako byla klam,

když Urgelu jsi luznou miloval

až za práh smrti, v budu šíleném,

klam bylo tvoje náhlé přátelství

pro Bernardina, klam to toužení,

jež k jezeru tě v skalách poutalo.

Ty kouzlům podléhal jsi strašlivým.

Znáš prsten ten? Toť zrádný talisman,

jenž v porobu tě temných mocí ved’,

když samovolně šíj jsi nastavil.

V mou ruku pad’. Vrhám jej v horký proud,

zde v léčivý ten pramen, jemuž Bůh

dal vytrysknout před samým domem tvým,

dar milosti. Tam zhyne čaromoc!

Hleď kolem sebe. Tam tvůj stojí trůn,

tam visí svatá tvoje koruna,

to symboly jsou cílů velikých,

pro které světů Pán tě vyvolil.

Od nich tě peklo lákat chtělo jen,

a byl jsi slabý jako nemluvně,

ty reku velký, velký vladaři!

Když od Boha jsi odvracoval tvář,

tu síla tvoje byla třtinou jen!

Ó, vrať se Bohu, mužem budiž zas!

Nech jiným lásky sladké toužení,

a konej činy, které jméno tvé

tam mezi věčné hvězdy zapíšou...

Buď s Bohem teď. Já opět odejdu,

a stín můj na tvůj práh už nepadne.

Už nikdy víc. Však bez trpkosti jdu,

a Bohu vždycky budu děkovat,

že dopřál mi, by slabá ruka má

ti spásu nesla, když jsi zabloudil.“

Tak končíc vrhla prsten čarovný

do fontánu, kde v prach se rozpad’ hned.

Však Karel zvolal: „Slabá ruka tvá,

ó Galéno má, silné srdce však,

a čisté, jako křišťal průhledný!

Nuž, budu opět mužem, rekem zas,

jak pravila’s, však silně milovat

a věrně, čistě muži přísluší.

S mých zraků bělmo padá! Žádný čar

teď nevede mě v bludy pekelné!

Mě jímá anděl Boží za ruku

a vede mě, hleď, přímo k nohám tvým

a káže mi, bych klekl před tebou!

Hleď, bez vášně, však dojat hluboce,

já vznáším k tobě ruce, odpověz,

zda odpouštěti křivdu dovedeš,

zda zbloudilému lásku svou chceš dát?“

Tu síly neměla, by mluvila,

však ruce obě vstříc mu natáhla,

a slzy její jako v máji déšť

se lily na tvář v blahém úsměvu.

Jal liliové ruce v ruku svou

a táh’ ji k sobě, mocným ramenem

ji pozved’, na trůn zlatý postavil

a zvolal: „Ejhle, strážný anděl váš,

a moje spása! Všech nás královna!“

Tu nebylo už konce radostí,

a všechny zvony v Cáchách zázrakem

se daly do zvonění slavnostně.

Tak bezmocným se stal ten temný čar,

jenž Karla vlekl v sítě příšerné

té démonické lásky nesvaté,

jež jeho byla hříchem velikým,

tím hříchem, z něhož knězi zpovídat

se zdráhal vždy, až Bůh jej přinutil

tím listem, který anděl Gabriel

nes’ jeho zpovědníku... Pykal pak

ve slzách trpkých, dlouhým strádáním,

a poskvrnění smazal lítostí.

A přece opět hřešil pýchou pak,

když Blanciflóru k sňatku přinutil,

v němž lásky nebylo, tu lilijovou,

tu luznou dívku, která nade vše

jej milovala láskou sesterskou

a strastnou pouť do pustin konala,

do lesů bretonských, by smířila

u hrobu světce, jejž už za živa

jak bratra milovali andělé,

hněv Boží vzešlý pro ten velký hřích,

jejž nechápala v nevinnosti své. –

Bez obuvi a v hávu smutečním

se Blanciflóra dala na cestu,

jen pěti provázena družkami,

jež z lásky k ní se odhodlaly jít

do krajin nebezpečných, divoká

kde dravá zvěř a živly řádily,

kde přízraky se nocí míhaly

a loupežný se toulal mnohdy lid.

Pouť byla dlouhá zemí bretonskou,

tou tajeplnou. Lesy hluboké

se táhly k moři až, vždy bouřnému,

a pláně vřesem, trním porostlé,

z nichž zadumány čněly balvany

jak trosky rozbouraných hradů, měst,

se v mlhách v nedozírno ztrácely.

Však v dáli mnohdy věže vysoké

se k nebi pjaly, zámky na skalách

a kláštery se modrem bělily,

a tiché vísky v sadech kvetoucích

ve slunce třpytu sladce dřímaly.

Leč hradům, městům, vískám hostinným

se Blanciflóra vyhýbala vždy,

a cestu svou jen tmění hledala

tou nejhlubší a hluchou pustinou,

kde za podušku kámen sloužil jí

a za pokrm jen plané ovoce.

Tak, stále modlíce se, kráčely

ty panny samotami bez bázně.

A konečně, až k smrti znaveny,

na šírou vyšly pláň, kde kapradin

se moře vlnilo a dubů šum

kde prastarých, jak čarný věštců zpěv,

se brzy bouří vlnil, brzy zas

jak duchů šepot v travách dozníval.

A v dlouhých řadách šedé balvany

až do vrcholku dubů strměly,

tak příšerné v své němé záhadě.

To hroby byly druidské, oltáře,

kde bílé kněžky noži zlatými

za lunných nocí, v dobách minulých,

ve hrudích lidských, v svatém šílenství,

svých bajných bohů vůli hledaly...

Ty nivy smutek kryl jak závojem,

jak truchlé sny cos krajem vleklo se

a v prostřed pohanských těch památek,

těch někdy krví krutě zbrocených,

se starý klášter rozpadával v rum,

v němž zbudován byl onen světce hrob,

jejž Blanciflóra zbožně hledala.

Stál sarkofág ten v pustém kostele,

jenž klenby neměl ani střechy víc,

dub z podlahy tam rost’ a do oken,

v nichž ještě mnohé zbytky dávných skel

se blýštily jak drahé kameny,

bříz mladých svěží větve šuměly,

a dlouhá vlákna mechu šedého

jak stříbrotkaná, vzácná záclona

vchod bez dveří stínila zvětralý.

Noc byla vzešla, šerá jako vlk,

když Blanciflóra došla s družkami

na konec pouti své, a vešedše

do zříceného chrámu, rozžehly

teď tiše panny svíce svěcené

a kolem hrobky postavily je,

a Blanciflóra hymnu zapěla

a kráčela pak vzhůru po stupních,

jichž vedlo pět až k rakvi kamenné,

na jejímž víku obraz vytesán

byl světce tak ve věrné podobě,

jak v hrobě spal. Na prsou skříženy

měl suché ruce, oči zavřené

do hloubi důlků byly zapadlé,

a výraz tváře mluvil zřetelně

o vítězství nad tělem smrtelným

a o vidinách v lůně věčnosti.

Ty ruce Blanciflóra v pokoře

a v úctě svaté třikrát líbala,

pak klekla do prachu a kolem ní

se na zem vrhly družky pobožné,

a sborem vysílaly chvalozpěv

ku Bohu velký, jenž je vedl sem

bez úrazu. Tak vroucí vzdaly dík.

Zpěv jejich čistý jako stříbra zvuk –

se k nebi nes’ a s šelestěním trav

van větru nočního a stromu šum

se mísil v sladké jeho vlnění,

a zdálo se jakoby celá step

se s nimi modlila a zpívala,

i starý kostel, zpola sesutý,

byl jeden zvuk, neb všude ozvěna

se probouzela v šerých zákoutích

a jako ze sna v souhlas zvučela.

Tak zaníceny děvy modlitbou

svou byly hlubokou, že upjaté

na nebe zraky jejich viděti,

co kol se zatím dálo, nemohly.

Step celá, posud hluchá, oživla,

však životem, jenž horším smrti byl:

Jak hrobních desek břímě kamenné,

se prokletí staleté valilo

při čistém hlaholu těch svatých hymn

s těch slují podzemních, s těch hlubých blat,

kde popel kněžek, čarodějníků

tlel nesvatý a jejich obětí,

a mátohy se draly na povrch,

vzduch jimi hustý byl a mrazivý

a jako mračno nes’ je chladný van,

a po stopě jich, krví páchnoucí,

se dravé šelmy lesů plížily,

a kostelík jak v moři ostrov stál

v té dvojí hrůzy šerém přívalu.

A děvy netušíce zpívaly –

však ponenáhlu hlasy zmlkaly,

jen Blanciflóřin pěti nepřestal,

ač viděla teď též co ostatní,

jichž zmocňoval se úžas nesmírný,

děs, jež jim bílá hrdla zúžoval

jak pěstí kamennou... Co viděly!

Byl celý kostel bledých příšer pln,

stín za stínem byl vklouzl portálem,

od hlavy k patě v příkrov halený.

Zrak videm zastavoval v žilách krev

a tlukot srdce, vlasy zježoval –

a smutný byl jak noc, v níž shasíná

hvězd svaté světlo. Mráz jim vanul z úst,

a blíž a blíž se tiše ploužily

a vztahovaly ruce bez pleti.

A za nimi se vlci vkrádali

a vyli kolem poutnic hladově.

Na první stupeň stoupal příšer dav

a družky Blanciflóry zmíraly,

a v strachu tvář si rouchem halily,

smrt čekajíce. Blanciflóra však,

ač děs ji jímal, dále zpívala,

neb byla slíbila, že třikráte

u hrobu světce hymnu posvátnou

za bratra svého vroucně zazpívá,

a v duchu Boha nyní prosila,

by nezasáhla dřív ji hrozná smrt,

než vyplní svůj slib, a její hlas,

ač třásl se, přec dále čistě zněl...

Na druhý stupeň vlci plížili

se krvelační, bledé přízraky

na třetím stály, ruce zvedaly

a zíraly, jak duje smrtný mráz.

Na čtvrtém stály teď a na pátém

směs strašidel a šelem divokých

už těsnala se, havěť posupná

a za roucho už velký, šerý vlk

bral Blanciflóru, která poslední

teď slovo hymny byla dopěla...

Slib její splněn byl a umříti

se nebála, když Bůh tak dopustil.

Na prsa bílé ruce složila,

a horký cítila už vlka dech,

a mrazný cítila už mátoh van

na zbledlé tváři – v tom se na hrobě

ten vytesaný světec posadil

a oči otevřel a kovovým

děl hlasem: „Amen!“ na tu modlitbu,

jíž dozvuk zmíral v pustém kostele...

Tu zmizely ty děsné příšery

jak tenký dým a vlci prchali,

a na svou desku socha padla zpět,

zrak její zavřel se a na prsou

se ruce opět, suché, skřížily.

Step opět byla tichá v dřímotě

a z šerých nebes luna vyplula

a světlo bylo kolem stříbrné

a v sladké záři, starým portálem,

skrz dlouhá vlákna mechu šedého

cos zasvitlo jak zákmit čarných hvězd,

a rytíř ve stříbrném brnění

na bílém koni pod portálem stál,

zjev jako andělský, a s podivem

na dívky zřel, jež kolem klečely,

a na ni, která bílá, vysoká,

ve tmavém rouše, s vlasy zlatými

u hrobu světce stála, světice.

Slez’ rytíř s koně, klekl před ní v prach

a hleděl beze slova v její zrak,

jenž plný byl rajského vidění.

A němi byli všichni na chvíli,

až svatá záře v očích hasla jí,

neb únava se dívky zmocnila,

že klesala... On v náručí ji chyt’,

a pravil vážně: „Sladká paní, mluv,

kdo jsi a co tě vedlo v tuto poušť?

Mně kázal sen, bych v tyto trosky jel,

já holubici viděl zmírati

ve spárech šelem, hlas mne pobádal,

bych ku pomoci rychle přispěl jí.

Na koně sed’ jsem, jel a mrákotou

té hlubé noci zpěvy slyšel jsem,

jak sbor když pěje čistých andělů,

a jeden hlas, nad všechny nejsladší,

mi vnikal v duši, k slzám dojal mne,

však náhle ztich’, když koně mého krok

u prahu stál... Teď kaž, co činit mám.“

A Blanciflóra v náhlé důvěře

o rámě jeho podpírala se

a pravila: „Mne v poušť tu vedl slib,

pouť konala jsem dlouhou, modlitbu

Bůh vyslyšel mou, zázrak učinil,

a spasil mě a věrné družky mé.

Teď poslal tebe. Znáš-li, pane, krov,

jenž pohostinně přijmout by nás chtěl,

ó, veď nás tam! Mé družky únavou

již klesají, a sama chtěla bych

u krbu sednout, slib když vyplněn.“

Děl rytíř tiše: „Jeden blízko krov,

pod který zvu tě s vřelou radostí,

hrad otců mých. Ty nepohrdneš jím?“

A ona usmála se v odpověď,

a vedl ji, na koně posadil

a bílou nocí jela, beze sov

za uzdu veda koně, vedle šel,

a pomalu za nimi družky teď

bez bázně kráčely a v důvěře.

Ved’ rytíř krajinou je, koupanou

jak stříbrem, luny svitem; vlnila

se pláň, a v dáli jako přeludy

se hory tměly v šedém obzoru,

a nivami se řeka kmitala

jak mléčná dráha luhem nebeským.

Mír hluboký vše jímal, sladký sen

na tváři země jako úsměv byl,

a v srdce všechna kanul balsamný

a krásný klid. Teď podél řeky šli,

šum její zdál se noci šepotem,

a kdesi v stínu klapal starý mlýn,

a ruchem vlnek, hvězdně kmitavých

loď plula tiše, plachty dmuly se,

a byla vážná jako zjevení.

Ty známky přítomnosti člověka

v tom kraji nadpozemsky slavnostním

cit budily milého sdružení,

a Blanciflóře blaze bylo tak,

jí zdálo se, že mladý rytíř zpět

ji v život ved’, od chmurných hrobu hrůz,

a srdce její tiše dělo jí:

„Jak sladce životem bys kráčela

po jeho boku, jako nocí teď!“

Nach polil její tvář a lekla se

a hlavu sklonila. V tom rytíř děl:

„Hle, sladká paní, dům, jenž čeká tě.“

Stál velký zámek, šedý, zvětralý

a věky ohlodaný na stráni

u prostřed houšti dubů prastarých

a porouchaných vichry, bouřemi.

Most spuštěn byl a vrata dokořán,

a z dlouhé řady oken vysokých

se světlo lilo loučí hořících

ve svícnech ze železa ukutých,

a velký oheň v krbu plápolal

a modrý dým se valil z komína.

Ved’ rytíř dívku v prostou, nízkou síň,

kde kmeti seděli a stařeny

u ohně v dlouhé řadě za stolem.

Ti mlčky vstali, mlčky klonili

se před hosty, pak zase usedli,

a zdálo se, že v hlubou dřímotu

se nořili; byli jak kamenní.

A rytíř Blanciflóru ku křeslu

ved’ uctivě, nad nímž byl baldachýn,

už vetchý, z blankytného hedvábí,

znak byl v něm vyšit: loď a plameňák.

Pod ptákem slovo stálo: „Miluji,“

a pod lodí se slovo „Doufám“ čtlo.

Když dívky zrak tam utkvěl zamyšlen,

děl rytíř: „Paní moje, vítám tě

pod střechou rodičů mých zemřelých.

Jsem sám a sirý jsem a poslední

již svého rodu. Bazin z Hingantu,

má paní, zvu se. Chud a prostý jsem,

měj shovívavost s námi, s domem mým

a se mnou.“ Odpovědi nečekal

a zmizel ze síně, za krátko však

se opět vrátil Bazin z Hingantu

a pokrm přines’ v míse veliké

a číše dřevěné, vše postavil

na velký stůl, pak pravil: „Paní má,

vše přináším, co poskytuje dům.

Bůh žehnej pokrmu, jenž sílu dát

má opět tobě a všem hostům mým.“

Klek’ před ni. Vzala z mísy krmu čásť

a pohár vody, družkám dala též,

a vděčně v jeho zraky hleděla,

jež před ní klopil v úctě veliké.

A tiše Blanciflóra děla si:

„Sto pážat někdy čeká na pokyn

můj v domě mého bratra, ve zlatých

mi nesou misách pokrm, nikdy však

tak nebyla jsem Bohu povděčna

za chléb jak dnes! V té síni doma být

bych chtěla nízké, čoudem zčernalé!“

Nach polil znovu luznou její tvář

a chtěla sklopit zrak, však nemohla

jej od Bazina odtrhnout, jenž teď

ke kmetům šel a sivým stařenám,

by sloužil jim v pokoře uctivé.

Jak chérub zdál se, stříbro brnění

jak září odívalo postavu

tu vysokou a štíhlou, vlasů proud

mu plavých plynul měkce na prsa,

neb přilbu byl u vchodu odložil,

a bylo, jak by zlatý slunce svit

mu linul přes čelo až k obočí,

pod jehož stínem v dívčí čistotě

zrak jeho snil, hvězd siných kmitání.

Šel k dívce nyní zpět a opodál

na nízký podnož sed’ a pokrm vzal,

jejž ona podala mu na vzájem.

Pak pravila mu: „Pane, odpusť mi,

když otázka má zdá se zvědavou.

Tys pravil mně, že sám a sirý jsi,

a přece tolik vidím příbuzných

v tvém domě. Či jsou hostmi jako já?“

„Ti rodičům mým někdy sloužili,“

jí na to děl, „a proto sloužím teď

jim z vděčnosti. Jsem chud a opuštěn

a jinak dluh svůj splácet nemohu.

Já prosil je, by bděli v modlitbě,

až s hostem vrátím se, jejž poslal Bůh.“

To slovo hluboce ji dojalo,

však mlčela a on jí tiše řek’:

„Jdi na své lůžko, paní, odpočiň.“

A ze stařen tu jedna vstala hned

a vedla ji a družky v ložnici,

kde postel stála z dubu tesaná,

kde Bazinova matka spávala,

než smrt ji v spánek věčný uspala.

Noc celou Blanciflóře zdálo se

o siných jeho zracích pokorných,

a sotva zora v růžích vzplanula,

ze svého lože vstala, spěchajíc

do houště starých dubů, omšená

kde stála kaple, nízká, útulná

a skromně k zemi čelo klonící;

v té Blanciflóra ranní modlitbu

svou konala, pak vyšla pod stromy,

jež stříbro rosy s korun střásaly,

a pomalu se brala hlubokou

a rozbrázděnou cestou, soumrakem,

jejž v klenbu srostlé duby tvořily.

Ta cesta vedla v slunnou polanu,

zář růžová šla nyní z velkých hrud,

nad nimiž vzduch se třásl průhledný,

a bledým zlatem rána zbarvený,

a jako perleť s modrým nádechem

byl širý obzor, stromy v polaně

se stříbrošedě, měkce lišily

od hloubi jeho, v níž se nořily,

a zdály se olbřimé chiméry,

a ještě dál se řeka kouřila,

a světlá mlha, kde cos rojilo

se jako bledé jiskry, končila

co temnomodrý, neurčitý pruh:

to moře bylo... Dívka zírala,

hruď její neurčitou radostí

se šířila, a pozvedala zrak

za skřivánkem, jenž do výše se nes’

jak zpívající hvězda zázračná,

a za ním její hledy braly se,

když náhle dolů z nebes nořil se

v trav prales hustý, nad nímž kývaly

svou pyšnou hlavou v květu bodláky...

Tu shlídla z dálí velkou postavu,

za pluhem jdoucí, jejž táh’ bílý kůň,

a orající roli ubohou.

To Bazin byl! Byl jako anděl zas

s tou plavou září vlasů vlajících,

a celý obzor tvořil glorii

nad jeho zjevem jaro dýšícím,

tak mužným a tak dívčím zároveň.

A Blanciflóra sebou nehnula

a v stínu skryta stále zírala

jak čaromocí jata, jako v snu.

Když práce posléz byla skončena,

šel Bazin přímo k nízké chaloupce,

jež vetchá, lišejníkem porostlá

se pod jabloní k zemi chýlila,

tam vešel na chvilku a vyšed zas,

na koně sed’, jak z báje vidina

pak na okamžik zdál se svítiti

na šedi obzoru, až zapadl

co hvězda v temno cesty hluboké,

jež přímou čárou vedla do hradu.

Když zmizel, dívka teprv věděla,

co nitrem jejím bylo zmítalo.

Jak bolelo ji srdce! Chudý tak

byl tento rytíř z rodu slavného,

že role své sám musil orati?

Proč bratr její, císař západu,

jej do Paříže, k dvoru nevolal?

Proč nechal hasnout starý zde ten rod

ve chudobě? Což třeba nebylo

mu bohatýrů Bohem nadšených?

Tak rozjímajíc dívka kráčela

po mezi zelené až k roli té,

kde on byl oral, sluncem ozářen,

po jeho stopě dále potom šla

až pod jabloň k té staré chaloupce.

Tam seděl nyní shrben vetchý kmet

a žena jeho; když ji viděli,

hned zvali ji, by pod strom usedla,

a divili se, kde se vzala zde.

Když slyšeli, že hostem na hradě,

tu zazářili oba radostí

a žena řekla: „Zdáš se andělem,

ty sladká paní, snad tě poslal Bůh,

bys odměnila čistým srdcem svým

tu velkou Bazinovu dobrotu,

jež nezná mezí. Kristus pouze sám

jest útrpnější pána z Hingantu!

Hleď, zoral naše pole z dobroty,

když viděl, jak jest vetchý ten můj muž,

jak slabá já. On nezná únavy,

když pomoc může skytnout bližnímu.

Buď jemu požehnání bez konce!“

Tu bylo Blanciflóře, jak by hruď

se paprsky jí náhle plnila,

a oči klopíc k hradu kráčela,

a tiše v zmatku sobě šeptala:

„Kéž losem mým by bylo trávit zde

v té samotě, jež ráji rovná se,

svůj život tomu muži po boku!

Nach kryl jí tvář a srdce tlouklo jí,

a výčitky si trpké činila,

neb zdálo se jí, že ten tajný vzdech

byl hříchem proti dívčí skromnosti

a za trest svůj si ustanovila,

že bez odkladu prchne z Hingantu.

Šla rychle, jak by rostly perutě

jí na patách, neb měla v taji strach,

že odkládajíc přísný rozsudek

nad sebou vyřknutý, jej nesplní.

Tak vešla udýchaná v hradu síň,

kam vcházel Bazin též, a zvolala:

„Já hledala tě. Prchla únava

a silna jsem, zpět pouť svou nastoupím

v dům svého bratra... Přijmi vroucí dík!“

Zbled’ Bazin smrtelně a odvětil:

„Tak rychle z mého domu odcházíš?

Je chudobný.“ A sklopil plaše zrak.

Jí lítost srdce prudce schvátila

a žádala si říci: „Na věky

zde dlít bych chtěla...“ Avšak mlčela,

neb pláč ji dusil. Pozved’ Bazin zrak

a vida v očích jejích dojmutí

a slzy její sladce výmluvné,

se štěstím zachvěl. Řekl: „Paní má,

do domu tvého bratra povedu

tě zpět, neb dopustiti nemohu,

bys v nebezpeč se znova vydala.“

„Pouť má jest dlouhá,“ řekla blažena,

„však přijímám tvůj průvod, bratr můj

ti bude vděčen, pane, a já též.“

Jel Bazin tedy s ní a dlouhá pouť

tím snivým tichým krajem bretonským,

– tou zemí hlubých lesů, luzných niv,

tou zemí samot, stepí zelených,

tím krajem posvěceným životem

tak velkých světců, krajem mystickým,

tou vlastí bohatýrů pradávnou

a duší prostých, silných, nadšených, –

se zdála jim tak krátká jako sen,

a přáli si, by konce neměla,

neb láska v srdcích obou vzcházela

jak svaté jitro, avšak mlčeli

a hádali jen v zracích blouznivých

na vzájem sladké svoje tajemství.

Když nyní posléz věže Paříže

se zjevovaly třpytně v blankytu,

tu Bazinovi dívka pravila:

„Ty netážeš se, kdo mým bratrem jest?“

„Nač tázati se,“ řekl; „povíš mi,

až uznáš za dobré, vždyť povedu

tě v jeho dům.“ A vjeli do města

a slyšeli, jak zvony slavnostně

v chrám zvaly lid, a dívka věděla,

kde v tuto hodinu, v tu večerní

vždy Karel býval, jela přímo tam

v chrám Matky boží. Vešli pod klenbu,

kde světlé malby v záři zlatých lamp

a svíček voskových se pestřily,

tam seděl Karel s hlavou vztýčenou,

a se zrakem tak plným výsosti,

že nikdo patřit nemoh’ v jeho jas,

aniž by zraky před ním ponížil.

A kolem něho paladinové

jak strážní stáli nebes andělé,

meč každý v ruce měl a pochodeň,

a pacholata v rouchách stříbrných

lem jeho pláště nesla. Modrý dým

se z kaditelnic zlatých povznášel

a halil jako v oblak majestát

těch velkých zjevů. Bazin zašeptal:

„Toť Karel sám, toť císař západu!“

A Blanciflóra řekla: „Bratr můj.“

Tu Bazinu se zdálo, nesmírná

že propast zela jemu u nohou

a všechny naděje a všechny sny

že jeho v ni se střemhlav řítily,

a smutek zachvátil jej hluboký.

Však slova neřek’, cítil pouze, hrob

že v srdci měl a zpěvy nešporní

mu zněly jako písně pohřební.

Když dozněl zpěv a ticho zavládlo,

šla Blanciflóra šerým kostelem

v svém rouše poutnickém a opřena

o berlu svou, šla přímo k císaři

a zvolala: „Můj bratře, nemluví

ti žádné v srdci matné tušení

o návratu mém?“ Karel sebou trh’

a oči jeho jasně zaplály,

a v náručí ji pevně, pevně jal,

a líbal její vlasy. Šeptala:

„Bůh vyslyšel mě! Zázrak učinil,

teď zajisté že smazán je tvůj hřích!“

Pak řekla na hlas: „Bratře, zavázán

jsi velkým díkem muži chrabrému,

jenž chránil mne a k tobě ved’ mě zpět.

Že jsem tvou sestrou, rytíř nevěděl,

až zde v tom chrámě.“ Karel vztyčil se

a upřel zrak svůj Bazinovi v tvář,

jenž v stínu stál, a císař kynul mu,

by blíže šel, a řekl: „Měj můj dík!“

a upřel opět zrak svůj sokolí

na bledou, truchlou jinochovu tvář.

A Bazín pozved’ snivý, jasný zrak

a hleděl v jeho oči, skromně sic,

však bez bázně a volně jako muž,

a vida Karel, že tak klidný byl,

že oči neklopil, se zarazil,

stín na čelo se klad’ mu, úsměv však

mu zůstal na rtech. Řekl: „V domě mém

jest nyní tvoje místo.“ Odcházel

po těchto slovech, on a jeho dvůr

a Blanciflóru s sebou odváděl,

a v pustém chrámě Bazin zůstal sám.

Když zmizela, tu bylo jinochu,

jak by mu srdce z prsou vyňali.

To tedy konec byl těch krásných snů

tam v stepích plných květů, v lesinách?

Za prázdnou tedy kráčel vidinou,

přeludem tak sladce nebeským,

byl za ním bloudil až na ráje práh –

a tam se brána před ním zavřela!

Teď nezbylo než vrátiti se zpět

a pohřbít sebe a ten velký žal

v tom starém hradě, jenž teď dvojnásob

mu drahý byl, neb na vždy utkvěl tam

v té nízké síni obraz čarovný,

jenž blahem jeho byl a zničením.

Tak neurčitě Bazin pravil si –

však odejíti bylo nemožné!

Ji zříti z dáli třeba občas jen,

zvuk hlasu toho slyšet sladkého,

to Bazinovi bylo potřebou

jak denní chléb, jak slunce, jako vzduch!

A když mu Karel nabíd’ druhý den,

by zůstal v Paříži, tu neváhal,

ač na domově s věrnou láskou lpěl.

Tak zůstal tedy Bazin při dvoře,

a láska jeho každým pohledem,

jenž z oka Blanciflóry na něj pad’,

mu v duši vzrůstala, a beznaděj

a bol, jejž nesměl slovem odíti,

mu na kořenu žití hlodaly

a pomalu jej vlekly hrobu vstříc.

Tu stalo se, že jednou v zahradách

ji potkal k večeru, když nad stromy

se měsíc vznášel jako tenkráte

v té hrozné noci a přec blažené,

když poprvé v tom pustém kostele

jej shlídla v záři stříbrné,

po zmizení těch strašných přeludů.

A zastavila se a pravila:

„Můj pane, dávno s tebou mluviti

jsem přála si! Ó rci mi, smutným tak

proč stále vidím tě?“ On zmaten stál

a v duchu sobě pravil: „Snášeti

bol nesmírný mě láska učila,

snad dá mi sílu snášet největší:

bol rozloučení na vždy!“ Nahlas pak

jí odpověděl: Prostý, víš to, jsem,

a touha má mě láká v domov můj,

tak prostý jak má mysl. Nemohu

však dříve odsud, než mi dovolíš.“

A sklopil oči, aby nečetla

v nich utrpení jeho bezedné.

A Blanciflóra vzdychla z hluboka

a odvětila: „Nuže, nazpět jdi

v ten drahý kraj, o kterém sním i já.“

A oba mlčeli, neb báli se,

by neprozradili své tajemství,

však Blanciflóra dřív se vzmužila

a hlasem plným slz mu pravila:

„Dar bych ti ráda, pane, poskytla,

bys s sebou vzal ho, na mě památku,

ó, rci mi, jaký?“ Bazin zaplanul

tak prudkou láskou, že se zdálo mu,

že zemře, slovem neuleví-li

jen jedním třeba, duši ztrýzněné,

a pojav její ruku zašeptal:

„Ty určilas můj osud na věky!

Pro tebe hynu... Nuže dovol mi,

bych jediný jen vtiskl polibek

na ruku tvou, jenž srdce třímá mé,

a budu věčně Bohu děkovat,

že štěstí ráje dal mi na zemi,

a nereptám, že mi je opět vzal.“

A Blanciflóra ruku dala mu

a slzy její hojně pršely

na hlavu jeho k ruce schýlenou,

a posléz těžce v náruč klesla mu

a štkala mlčky, plakal mlčky též

a tak se tiše, němě rozešli.

Však druhý den se v síni sešli zas,

když Bazin Karlu říci právě chtěl,

že odhodlán jest domů vrátit se.

Když z nenadání tak se viděli,

tu zapomněli kolem celý svět

a v oné chvíli císař zahlídl

zrak jejich blouznivý, a v nesmírné

své pýše vzplanul hněvem šíleným,

a nepátraje dále přinutil

svou plachou sestru brzy ku sňatku

a uvrh’ do neštěstí Bazina

ve slepém záští... Vše to stalo se

rok asi před tou nocí podivnou,

v níž císaři archanděl Gabriel

tak přísně kázal, aby s lůžka vstal

a v tmavé noci loupež páchat šel,

a nyní, když v tom šumném lese stál

a Bohu pravil: „Který tresceš hřích

můj nevědomý? Pýcha nesmírná

jen může pokoření zasloužit

tak velikého...“ tu se silně lek’,

a svědomí mu hlasně volalo:

„Na sestru svou si vzpomeň ubohou,

na Blanciflóru, lilji zlomenou,

a na Bazina pomni z Hingantu!...“

V tom okamžení duněl koně krok

po hustém mechu, v záři měsíce

oř černý ze stínů se vyřítil

a jezdec v temném rouše na Karla

tak zvolal hlučně: „Stůj a pověz mi,

kdo jsi a co zde hledáš v samotě!“

Děl klidně císař: „Jaké právo máš

se tázati? Své jméno nepovím.“

A tasil meč, tak rytíř učinil

a skočil s koně: Rány duněly

teď tichým lesem, jiskry skákaly

jim z břitkých zbraní, ale Karlův meč

byl silnější a ve dvé roztříštil

jak třtinu čepel sokův, zároveň

po kluzkém mechu cizí rytíř sjel

a padl Karlu k nohám, bezbranný.

Klek’ na prsa mu císař volaje:

„V mé ruce dán jsi, žití tvé, tvá smrt

na vůli visí mé, na rozmaru!

Své jméno rci mi! Odkud pocházíš?“

Strh’ přilbici mu. Plavých vlasů proud

se hrnul jako zlato do mechu,

a krásný, bledý, smutný obličej

ve třpytu plné luny zjevil se,

a Karel, poznav soka svého tvář,

se zarazil, však přemožený jal

se takto mluvit: „Nuže, dokonej

svůj úkol krvavý, ty neznámý,

jenž tvář svou kryješ hledím spuštěným.

Buď kdokoli, buď třeba zločincem,

v mých prsou ocel tvá jest vítána,

smrt je mi spásou, život mučením!

Kdokoli jsi, slyš velkou žalobu,

již proti lidem, světu povznáším

a k nebi volám Křivda nesmírná

se děla mi, a křivdu spáchal ten,

jenž v ruce žezlo třímá západu,

ten, který spravedlnost konat má

na místě Božím, neb Bůh povznes’ jej

na výši závratnou. Znej jméno mé.

Jsem Bazin z Hingantu. Já klidně žil

v té drahé staré zemi bretonské,

již nikdy více neuzří můj zrak,

v té zemi reků, světců pradávné,

jíž poslední můj patří nyní vzdech!

Mne vedl osud na dvůr císařův...

Bez viny jsem a přece krutý hněv

mě jeho stihl. Spustošil můj hrad,

můj statek vzal, mě vyhnal v širý svět

co psance... Stal jsem se, čím mít mě chtěl:

jsem loupežníkem. Nesuď mě a slyš,

než zemru, slovo které v prospěch můj.

Já odnímal jen zlým a bezbožným,

bych dával chudým, co jsem odnímal,

tak napraviti vždy jsem snažil se,

co zavinila křivda, náhoda,

ta věčně tupá, v slabé ruce své

já váhu bral, neb věru slepá jest

ta spravedlnost lidí, za misku

ji ďábel tajně drží, táhne ji

dle libosti na stranu nepráva...

Teď slyšels vše. Jsem hotov zemříti.

Po smrti mé mou hlavu Karlu nes

a velkou dá ti za ni odměnu.

Já odpouštím mu krutou jeho zášť!“

Tak pravil Bazin. Karel tiše stál

a ruka jeho velkým dojmutím

se zachvěla na prsou rytíře.

To cítiv, Bazin znova promluvil.

„V tvé hrudi,“ pravil, „lidský vzbuzen cit?

Ó příteli, ty slitování znáš?

Při živém Bohu tedy zaklínám

Tě, vyslyš prosbu moji poslední!

Až zabiješ mě, srdce vezmi mé

a pochovej je tajně v Paříži

ve chrámě Juliana svatého,

jejž „Chudým“ zovou, blíže Sekvany.

Tam po mé smrti dones srdce mé

a ulož je pod desku z mramoru

na pravo od oltáře hlavního.

Tam klečívá, když jaro světem jde

a velkonoční když jsou slavnosti,

vždy bytost, pro niž srdce ubohé

to moje tlouklo v svatém nadšení.

Mne nelítostně život dělil vždy

od té, jež celým byla žitím mým,

a po mé smrti tušit nebude,

jak srdce moje je jí na blízku.

Můj popel zajisté však zachvěje

se velkým blahem, když se nad deskou,

pod níž mé srdce bude práchnivět,

ta lilje nevědomky nachýlí.

Čiň, oč tě prosím, Bůh tě odmění

za dobrý skutek tento, odpustí

ti mnohý hřích, jenž snad tvou tíží hruď.“

Byl Karel dojat v hloubi duše své,

neb věděl, kdo na Boží klečel Hod

vždy na té desce, viděl sestru svou

v té liljové, v té hvězdné čistotě,

jež odívala ji jak světic zář,

a křivda, kterou na ní spáchal kdys,

ho tížila a v duši pálila.

Na chvilku něm byl, pustil soka pak,

a uvažuje v mysli bedlivě,

co činit jest mu, takto promluvil:

„Vstaň, Bazine, a podej ruku mi!

Jak ty, já též jsem psancem, jako ty

na Karla naříkám, jak na tobě

tak na mně spáchal křivdu velikou.

Jsem loupežník jak ty, nuž sbratřme se

a spolu jednejme. Hle, na blízku

od toho místa rýnský hrabě má

hrad pyšný svůj. Tam právě chvátal jsem,

když jsi mě zdržel. Tajný znám tam vchod

v tu komnatu, kde poklad ohromný

ve kupách leží. Vstaň a se mnou pojď.“

A myslil si: „Tam loupež páchat smím,

neb poklady ty dal jsem hraběti

a snadno mohu je zas vrátit mu,

též uvidím, zda Bazin nedychtí

po krvi šťastnějšího soupeře.“

Vstal Bazin rychle, v duši přemítal:

„Co jest mi činit? V dům, kde ona dlí,

chce vniknout tento muž! Jak zadržet

jej mohu bezbranný? Mám zradit jej?

On se mnou soustrast měl! Nuž půjdu s ním,

bych chránil ji.“ Pak nahlas odvětil:

„Jdu s tebou tedy, jednu podmínku

však kladu ti – bys v hradu nikomu

na život nesáh’, ...“ Karel hlavou kýv’,

a mlčky oba nocí brali se.

Znal Karel v pravdě onen tajný vchod,

neb sám byl někdy hrad ten vystavěl.

jejž sestře své do věna pozděj’ dal.

Ved’ Bazina do kobky prostorné,

kde panovala tma, však štěrbinou

ve stěně dřevěné se paprsk třás’

a šířil slabý šer. Sta blýskalo

se drahokamů pestře rozličných

tam na zbraních, na misách ze zlata

neb s krásných číší, s nádob stříbrných,

však nejvíce se sedlo třpytilo

ze zlatohlavu, z kosti slonové

a stříbrnými zvonky zdobené,

jichž každé srdce vzácný granát byl.

Stál Karel venku v chodbě, zašeptal:

„Nuž rychle chop se chutě pokladů

a podej, co se rukám namane!“

Byl Bazin však jak ve snu, zaslechl

za stěnou sladký, drahý jemu hlas,

hlas jemu známý, Blanciflóřin hlas,

jenž tiše, žalně mluvil ze spánku.

Tu tlouklo srdce jeho mocně tak,

že zdálo se mu, že jej udusí...

Být na blízku jí!... Schoval v dlaně tvář

a nevěděl, zda blahem umírá

či bolestí... Však Karel hartusil:

„Co váháš? Podej rychle pokladů!

Či bojíš se? Pak vejdu v kobku sám.

Mě láká cos, bych zíral štěrbinou

za onu zeď.“ – „Ne!“ Bazin zašeptal

a hrůza jala jej. Ten loupežník

chtěl drzým zrakem vnikat v svatyni,

kde ona dlela v spánek shroužena!

Bez rozmyšlení ruku natáhl

a toho sedla rychle chopil se,

by v chodbu svému druhu podal je,

však sotva se ho dotkl, začaly

ty zvonky všechny zvučet v souladu

a bylo v kobce, jak by ve hvozdě

sto pěvců sladce v slunci zapělo.

A leknutím stál Bazin bez dechu,

však za stěnou se ozval hrubý hlas,

tož Egmond, domu pán, se ozval tak:

„Co děje se? Jest ještě tma a přec

už v Ingelhejmu zvony na mši zvou?“

A v odpověď mu řekla žena: „Ne,

ty mýlíš se, to zvonů není zvuk,

těch vzdálených, to vedle za stěnou

jak hudba zvoní tisíc rolniček

hlas líbezný“ – „Tvé oči,“ zvolal muž,

„zas tonou v slzách! Ty jsi nespala,

ty přemýšlelas, čtu tvůj němý vzdor

v tvých zracích prokletých, ač klopíš je!

Vím, že mne nenávidíš, pyšna jsi,

však pýchu tvoji zlomím, přisám Bůh!

Proč mlčíš stále? Velím: odpověz!“

Tu Blanciflóra odpověděla:

„Ty lásku moji nikdy nehledals

a já ji nikdy tobě nelhala.

Však pyšna nejsem, ženou pokornou

jsem byla vždy, ač se mnou mluvíváš,

že udivením Karel žasl by,

můj drahý bratr, jenž mě tobě dal.

Bůh odpusť mu ten omyl osudný!“

A Egmond zařval: „Tvoje pokora

je pokrytstvím, a Karel, bratr tvůj,

jenž pýchou jesti tvou, sám pokořen,

u nohou mých se bude svíjeti!

Věz, bledá zmije, za tři krátké dny,

tvůj bratr s trůnu bude sesazen

a já tam dosednu a korunu

na vlastní bohatýrskou vložím skráň.

Pak tebe zapudím a z milosti

kdes v klášteře ti stínu dopřeju,

a pozděj’ hrobu... Za tři krátké dny

do Ingelhejmu tisíc rytířů

a jejich voje ráno dorazí

ke slavnostem, k nimž císař panstvo zve,

a všickni čekají jen znamení,

jež k spouře dám jim já, jich náčelník.

Viz tuto dýku: v prsa vrazím ji,

do hrdých, Karlu v samém kostele,

až se mnou kráčet bude k oltáři.“

„To neučiníš,“ vzkřikla v úzkostech

ve smrtelných ta žena nešťastná.

„Já zachrániti bratra dovedu!

Ó bídný zrádce! Bůh tě zatratí!“

Tak zvolala a v líc ji udeřil

a vzkřikl: „Uvězněna zůstaneš

zde v komnatě, až čin svůj vykonám!“

Tu vyšel Bazin v chodbu zsinalý

a řekl: „Rychle, půjč mi břitký meč,

ó neznamý můj druhu... Slyšel jsi?

Meč svůj mi půjč, bych skolil nestvůru...

On udeřil ji! Bože v nebesích!

Dej rychle meč!“ Než Karel zašeptal:

„Ne! Nebohá by byla ztracena!

On lidi své by volal na pomoc

a přesile bychom pak podlehli.

Pojď, vyvedu tě z hradu potají,

sám vydám se na cestu k císaři

a zachráním jej. Svědkem budeš ty.

Na souboj vyzveš zrádce Egmonda.“

Tak pravil, v duchu Bohu děkuje,

že byl jej vedl. Nyní rozuměl,

proč byl ho vyslal v noci na loupež:

svou velkou křivdu aby nahlédl,

by přítele si získal věrného

a vraha svého dopad’ při skutku!

Bez slova kráčel. V lese rozešli

se s Bazinem, aniž by hledí zved’,

a tajně, jak byl vyšel z paláce,

se opět vrátil, nikým nepoznán.

A ráno Bazin napsal na blanku:

„Buď klidna, bratr tvůj je varován,“

a bílý holub v okno hradu nes’

tu zprávu Blanciflóře, viděl jej,

jak lét’ na římsu zvyklý nalézt tam

co ráno pokrm, viděl Bazin jej,

jak vnikl v šerou její ložnici,

a viděl bílý její luzný zjev

se k ptáku chýlit, číst to poselství –

pak vešel opět v zasmušilý les.

Den pak když vzešel velkých slavností,

na které Karel všecko panstvo zval

své velké říše a svůj věrný lid,

hned z rána přijel Egmond do města

s tak četným průvodem, že zdálo se,

že císaře král přišel navštívit,

a úlisně se kořil Karlovi

a pravil mu: „Tvá sestra churaví

a proto se mnou nepřijela dnes.

Sen zlý ji trápil v noci předešlé,

o tebe bojí se a prosila,

bych po boku ti stále, věrně dlel,

bych vedle tebe klečel v kostele.

Ač nevěřím v tu chmurnou předtuchu,

přec prosím, bys tu prosbu vyslyšel

a v nejbližším mě nechal průvodu.“

Zrak pronikavý v tvář mu vrývaje

děl Karel: „Buď si! Avšak na důkaz,

že nevěřím, že zrada hrozí mi,

a pouhému že hovím.rozmaru

jen sestry své, již vroucně miluji,

ti přikazuji: všechnu odlož zbraň,

sám beze zbraně vejdu v chrám i já.“

Tu zamyslil se Egmond, pravil však

za krátkou chvíli: „Buď, jak pověděl’s.“

A zvony teď když zvaly do chrámu,

děl Karel slavně: Je-li někdo zde,

jenž domnívá se, že jsem křivdil mu,

ať ozve se, a křivdu napravím.

A je-li někdo zde, kdo křivdit chce

mně na opak, nuž já mu odpouštím,

Bůh odpusť též mu jeho úmysl.“

Tak pravil Karel, hleděl kol a kol,

leč nikdo neozval se, do síně

však vešel při těch slovech oděnec

ve tmavém rouše. Karel poznal jej,

to Bazin byl, měl hledí spuštěné

jak tenkrát v lese. Karel kynul mu

a řekl hlasitě: „Ač neznám tě,

mám k tobě přece náhlou důvěru.

Jest patrno, chceš zůstat nepoznán?

Nuž, buď, jak chceš, ty němý příteli.

Sem přistup blíž, po levici mé pojď

v chrám Páně na mši. Avšak odlož zbraň,

jak Egmond učinil, mé sestry muž.“

Tak stalo se a císař nyní šel

a v pravo Egmond, v levo neznámý

po boku kráčel mu a v kostele

po boku jemu klekli. Začal teď

mši svatou biskup sloužit slavnostní

a přítomných všech duše neseny

hned byly na přívalu chorálů

do výše k Bohu v hlubém nadšení –

jen jedna kula zradu nesvatou

a, temná, lnula k zlému úmyslu,

hluch, něm a slep byl Egmond v hříchu svém

a v okamžiku svatém, mystickém,

když pozdvihoval biskup hostii

a Karel chýlil hlavu na prsa

a tělo klonil v prach – tu zablýskl

se náhle dlouhý nad hlavou mu nůž,

však na znak nedopad’, kam mířen byl,

neb černý rytíř ránu zachytil,

jež skončit měla žití Karlovo.

Hluk nesmírný zabouřil kostelem

a přervána hned byla svatá mše,

však na okamžik jen, neb vztyčil se

do plné výše Karel, klidně děl

svým pevným hlasem, jasným, velícím:

„Tři pouze z vás zločince odveďte,

a na kolena opět! Ticho buď!

Chrám páně není hlučná ulice.“

A na kolena klekl v pokoře,

a chorály se nesly k Bohu zas,

ač mnohý hlas se třásl nejistě,

a biskup skončil svatý obřad mše.

Zvuk dozněl zpěvů, rozplynul se dým,

jenž z kaditelnic stoupal k obrazům,

a zasmušile bral se v hradu síň

teď císař s němým v dumě průvodem,

a na trůn stoupl v tichu hlubokém

a prostě jal se vypravovat vše,

jak Bůh mu kázal vyjít na loupež,

jak uposlech’ a co se dálo pak,

a udivený Bazin poznal teď,

s kým v noci mluvil v lese tenkráte

a s kým se sbratřil... Císař skončiv pak

se svého trůnu tiše sestoupil

a Bazinovi ruku podával

a objal jej a řekl: „Odpusť mi!“

A v náručí jej pojal bratrsky.

Pak vraha kázal uvést před svůj soud

a pravil mu: „Já chtěl tě varovat

a zlý tvůj úmysl svou důvěrou

jsem odvrátit se snažil... Nepátrám,

kdo s tebou vinen. Ďábel pudil tě.

Mám právo tebe soudit? Soudcem být

ve vlastní při nesluší člověku.

Bůh sám ať zjeví, kdo z nás v křivdě jest.

Nuž z věrných rytířů mých soka zvol,

soud boží rozhodniž. Jsi srozuměn?“

Stál chvíli Egmond mlčky, pošmurně,

zrak bodal v zem, pak řekl rozzloben:

„Já nenávidím nejvíc z lidí všech

teď Bazina, je podlý, nízký špeh,

on do hradu se vedral úlisně,

by mého tajemství se zmocně moh’

mě tobě udat. Vše, co vyprávěl’s,

mám za výmysl jeho. Nelžeš-li

a chceš-li v pravdě, boj by rozhodl,

pak vyzývám jej, má-li odvahu

se postaviti reku přímo v tvář!“

A Bazin odvětil mu: „Urážky

tvé vrhám v tvář ti zpět a klidně dím:

Bůh zná mé srdce, pravdu vidí on,

ať rozhodne. Pojď, pusť se se mnou v boj!“

Boj krátký byl a Egmond podlehl,

sám v zuřivosti své se vrhl vstříc

té ráně, jež ho žití zbavila. –

Noc nastala a Karel naložit

na máry kázal tělo zločince

a odnésti je v hrad, kde vězněna

se Blanciflóra k Bohu modlila

a v úzkostech a strachu čekala

na rozhodnutí svého osudu.

Sám Karel na cestu se vydal tam

a vyvedl ji z temna vězení

a pravil jí: „Jsi vdovou, sestro má,

Bůh s tebe sňal to jho, jež v krutosti

jsem vložil hříšně na tvou luznou šíj.

Ó, odpusť mi! Ó, dej teď osud svůj

v mou ruku volně, křivdu napravím.“

Zrak sklopila tak odpovídajíc:

„O osud můj se, bratře, nestarej,

a nežádej, bych Bohu vzdala dík

za svoje uvolnění, v srdci svém

mu za tvůj život vroucně děkuji.

Ač hrozným byl mi onen muž, jenž pad’,

tvůj zamýšleje pád, přec posvátný

mne k němu poutal svazek. Dovol mi,

bych zmařený svůj život trávila

kdes o samotě, světa daleko.

Teď pohřeb chystat je má povinnosť.“

A Karel mlčel, po pohřbu však děl:

„Ty, Blanciflóro, nejsi upřímná.

Chceš v samotě žít, světa daleko?

Že učiníš tak na čas, věřím ti,

však vím, že v srdci chováš úmysl

se opět vdát a netázat se mne,

já vím, že v duši sladký chováš sen

o lásce blažené. Nuž, zapíráš?“

Tu teprve se pyšně vzpřímila

a hleděla mu bez ruměnce v zrak

a pravila: „Hluboce miluji,

a kdyby ten, kterémuž náleží

má duše, srdce mé, mé myšlenky,

mne stejnou láskou posud miloval

jak jeho já, bez bázně před tebou

a před tvou mocí, nuže, přísahám,

vždyť bez obalu mluvit nutíš mne, –

že netázala bych se nikoho

a jednala, jak srdce káže mi.“

A Karel zvolal, plný radosti:

„Nuž věz, že miluje tě šíleně,

z úst jeho vím to! Nuže, netaž se

a jednej, jak jsi řekla! Lepší muž,

než Bazin tvůj, pod sluncem nedýše!“

A líbaje ji vzal ji v náručí,

a oba spolu blahem plakali,

a než se s rokem opět minul rok,

ve chrámě Juliana svatého,

jejž „Chudým“ nazývají, štěstím zpit

svůj sňatek Bazin slavil z Hingantu

a Blanciflóra, hvězdně spanilá,

a celé město, celá Francie

se radovala hlučně s milenci.

A Karel Velký Bohu děkoval

za šťastný konec trampot veškerých,

a od té doby v slávě velké vlád’

a nebe chránilo jej patrně,

když hříchy své byl pykal v lítosti

a upřímně své křivdy napravil.