Pohádka o knížecím člověku.

Sněhové prádlo vlnám odňala,

zří roztouženě v dál, kde domův rysy,

nad nimiž perutě noc rozpjala,

jak zámky kouzelné v povětří visí.

Již temno zachytlo ji vilnou objetí,

s tesknotou odvaha se v srdci mísí –

vždyť nožka míhavá tmy sítím uletí!

Jak ptáče na podzim uniká v teplý jih,

jak laňka utíká, již plaší dívčí smích,

a větřík uhání přes kvítků směsici –

tak spěchá Kunhuta hle! v rodnou vesnici.

A již již k tiché chaloupce se blíží

a sotva radosť svou a blaho utají.

V tom zří, jak postavy se za ní plíží

a stíny dva se v cestě míhají.

Strach roste v ní, a radosť všecka mizí – –

již těsně u sebe dva muže zhlédla cizí.

Ten mladý z pohádky jak princ, jenž z bájí

se vymanil, by lidský poznal svět,

však starší nevlídný: lesť v oku se mu tají

a urputným jak sovy jeho vzhled.

Polibkem mladík spoutal ústa nesmělá,

až ozvěnou se víska zachvěla.

Kéž věčně políbení medem s úst těch kane –

ó vděkuplná slasť! – ó štěstí nepoznané!

Tu starší cizinec jak démon hněvu

uchopil mladíka i polekanou děvu,

z bran ráje vyhnal jedním rázem oba,

a bleskem srší z očí jeho zloba.

Tu mladý muž se zpřímil majestátně:

„Jdi s očí mi již, pedante ty starý!

Řeč mizí tvá jak v slunci ranní páry –

jdi! nebo půjdeš s nevděkem!

Dnes pochodil bys věru se mnou špatně!

Ač knížetem, své právo znám já platně,

že býti smím i člověkem!“

A pedant odešel, a láska v prsou hřála,

na hrudi miláčka milenka zaplesala,

když šat mu hladila, jenž skrýval rysy těla,

hubinku snímala, jež na rtu jeho vřela.

Juž nelekala se, že tma své sítě věsí –

dvě světla měla v ní, jež plála pod nebesy,

jež s očí kanula v rozchvěné objetí –

ó šťastná bytosti, již zář ta posvětí!

Jich štěstí ukryto... Však osud, pedant starý,

jim nasil lásky v blaho útrapy a zmary.

Teď opuštěná dívka v pláči ve měkkém

si zasteskla nad lidským nevděkem.

V tom zazněl polnic zvuk a zazněl ještě blíže.

Hle! rytířů co v lesklé, hrdé zbroji,

co vraných koní s povozy kol stojí!

Slyš! známý krok – to v chatku vkročil kníže:

„Ztiš pláč! Slzami zaplaveno

Tvé oko blankytné juž nesmí být;

já knížecí Ti chystám věno.

Sem k boku mému přistup, ženo,

a nech mne čílko políbit!

Zem Tebe, svoji kněžnu, vítá,

já snesu Ti, co nebe skytá –

s mým nesetkáš se nevděkem!

Ten triumf mějž má historie,

ač knížecí mne roucho kryje –

že umím býti člověkem!“