Pohádka o králi Peciválu.

Král Pecivál kdys královal

až u tureckých hranic,

však, ač měl zlata plný sklep

a jedl jenom s medem chléb,

– jej netěšilo pranic!

Ať hleděl k slunce východu,

ať hleděl ku západu, –

v svých prsou cítil těžkou tíž:

neb před sebou měl velkou říš’,

– a velký cop měl v zadu!

Měl diamantů věrtele

a perly bílé, rudé,

však, ať si bděl, anebo spal

a jed’ a pil, neb královal,

ten cop mu vadil všude.

Ať reky vodil do boje,

ať na lov svoje honce,

cop stále rost’ a byla již

prorostlá copem celá říš –

a nebylo ho konce!

Už rolník nechal v poli pluh

a tesař nemoh’ tesat:

neb z poddaných kde který jest,

ten králův cop jen musel plésť

a museli ho česat.

I povolal král mudrce

až od tureckých hranic

a děl: „Co s copem dělat jen?“ –

I radili se rok a den,

– pak nevěděli pranic.

I velký žal měl náš pan král:

„Ó krásný světě, vale!

už vykopejte černý hrob

a pochovejte mne i cop –

Ó králi Pecivále!“

A v žalu svém, jak nocí, dnem

král Pecivál tak volá,

jej Šašek jeho uslyšel

i bylo mu ho velký žel

i řekl: „Kmotře, hola!

Můj pane králi, hola hej!“

tak Šašek řekl k němu –

„můj pane králi, jen se vzchop,

my nůžky vezmem na ten cop

a bude konec všemu!“

Dvé slzí, velkých jako hrách,

se králi s tváří skradlo:

„O šťastný králi, šťastná zem!

dnes ještě cop si ustříhnem

– – a mně to nenapadlo!

Můj dobrý Šašku, hola hej!

teď jsem zas šťasten, hochu;

svou milou dceru dám ti rád

i svoji říš’ – jen královat

mne nechte ještě trochu!

Můj dobrý Šašku, hola hej!

ty buď mi místo syna –“

Ó, že jsme tam též nebyli!

což byli bychom napili

se červeného vína! –