Pohádka o králi Vénovi.

Na trůně sdřímnul starý Véna král.

Se hlavy koruna a žezlo z ruky kleslo,

na chýži doškovou se změnil hrad

a na lavici křeslo.

Pod nízkým stropem seděl Véna teď,

a Bídu kmotřinku u sebe z mála hostil.

Host nenasytný snědl vše, co měl,

a Véna pak se postil.

I teta Vojna tloukla do dveří,

do jizby vrazila, houf divé chásky za ní,

co zbylo Vénovi, to ani nestačí

na zaplacení daní...

Vzal Véna sekeru a hnal se v hrad

a křičel: „Králi, jenž mozoly’s nám kradl,

bůh dal ti žezlo, bys nám pomáhal,

a nejen abys vládl!“

Leč král má pochopy a žaláře,

kam nikdy nevniká paprslek světla bílý,

má kata, který rázem sekery

života přetne žíly.

Kat s lící rudou stanul u něho,

ve vzduchu sekera se kmitla – rána děsná –

a ubožátko starý Véna král

v tom probudil se ze sna.

Na trůně opět seděl Véna král,

a slyšel bědný lid, jak stená venku tiše,

teď náhle slyšel každý slabý ston,

jejž dříve nedbal v pýše.

A k pokladům svým skočil, rozdal vše – –

ej, odkud jásot ten a slasti smích zní dneska?

A s lidem výskal, smál se Véna král.

Žeť pohádka to hezká?