POHÁDKA O KVĚTU ŠTĚSTÍ.

Jak obyčejně z večera

šli spolu kolem jezera,

šli ruku v ruce, v zraku zrak –

jen milující chodí tak.

Byl chmurný den, a mraků sbor

poletal kol hlav tmavých hor,

a divým větrem zpěněny

své hnaly bílé hřebeny

po vodě vlna za vlnou,

jak čekaly by bouři zlou.

Les temně úpěl, po snětích

zněl táhlý sten a divý smích.

Tma smutná snášela se níž,

a z dálky bouř kvapila blíž.

Však což je tma a bouře zlá,

kde láska zářným leskem plá?

Tma kolem nich, nad hlavou mrak –

jen milující chodí tak.

Tu ona hlavu pozvedla,

na tmavé hory pohledla:

„Hleď, nastává ta svatá noc,

kdy jeden květ tajemnou moc

od nadzemských dostane sil,

a kdo je čist a bohu mil,

ten jistě najde tento květ

a jemu otevřen pak svět.

Jej nepřemohou nemoci,

on jiným umí pomoci,

blesk domu jeho střehne se,

krup příval nikdy nesnese

se na lán jeho bohatý,

a dobytek mu rohatý

vyrůstá stále v hojnosti.

U celé obce v vážnosti

jest on a celý jeho rod.

Na druhé straně těchto vod,

na hoře, lesů ve klínu

lze nalézt tuto květinu.

Jen ta teď – dím to s bolestí,

našemu chybí ku štěstí.

Znáš, jak můj otec tvrdý jest,

a hleď, přisáhl na svou čest,

že blaho drahých dětí svých

do rukou nedá žebráckých.

Ó odpusť jeho řeči zlé,

on nezná zlaté srdce tvé!

Kdo o půl noci stane sám

na hoře za jezerem tam,

když mraky ty se rozplynou

a měsíc blýská září svou,

před sebou náhle zří se stkvět

stříbrný štěstí svého květ“.

Noc byla hrozná. Do dáli

lesy i vlny stenaly,

mrak za mrakem plul oblohou,

a každý nesl bouři zlou.

Ku břehu přiběh jezera,

kde stáli spolu z večera,

člun dubový tam odvázal,

jejž v rákosí vztek proudů rval,

a uchopiv pak vesel dvé

ty vody brázdil sinavé.

Chtěl z tmavých lesů jediný

květ přinést v ruce dívčiny.

Vztek vln uchopil loďku hned

a v divoký s ní kvapil let,

co platna vesla, námaha –

bouř jeho síly přemáhá,

a zdá se mu v ten hrozný čas,

jak tajemný by slyšel hlas:

„Dnes najdeš svého štěstí květ“!

a echo volá řeč tu zpět:

„Dnes najdeš svého štěstí květ!“

Půlnoc se letem blížila,

k jezeru dívka kvapila;

přes bouřné vody chtěla plout

a štěstí květ tam utrhnout.

Noc byla hrozná. Do dáli

lesy i vlny stenaly,

mrak za mrakem plul oblohou,

a každý nesl bouři zlou.

Na dobře známé místo šla,

však člunu nalézt nemohla.

Zlá pojala ji předtucha

a kvapila jak bezducha

po rákosí a rokytí –

však loďky nikde nezříti.

A tu se mračna rozplynou,

a měsíc pluje výšinou,

a jezero se zastříbří –

ó, hrozno, hrozno, co tam zří!

Zří člun a klobouk v středu vod,

jež vítr honí o závod!

A zdá se jí ten v hrozný čas,

jak tajemný by šuměl hlas:

„Dnes našel štěstí svého květ“! –

A echo hučí řeč tu zpět.

Vypluli na lov rybáři –

dnes se jim jistě vydaří.

Kdy sítě z vody tahali,

tenké se svazky trhaly,

a věru byl to divný lov!

Dvé mrtvol vydal vody krov

v objetí těsném semknutých!

Klid svatý psán byl v líci jich,

a ret jich zdál se sladce chvět:

„My našli štěstí svého květ“!