Pohádka o lidské touze.

Čím bychom jen byli

bez té trochy touhy,

bez mízy a síly

jak by život dlouhý

vlek se v nudě marné

v tísni, práci parné!

Čím bychom jen byli

bez té touhy!

Kde se v duši vzala

chudobka jak prostá?

Ta ji uvítala

rajského jak hosta.

Hned jí rostla křídla,

vážkou v žití zřídla

povzletem se vzpjala,

škrabošek si brala

různých do sta.

Po něčem jen toužit

jest již důvod k žití,

někam vždy se hroužit,

z nových zdrojů píti,

z Park spuchřelých nití

nové klubko víti,

nový svit vždy chytat,

nový máj s ním vítat,

jest mlád býti!

Toto věčné mládí

jest jen dítě touhy,

jež vše v pohyb zladí

v celý život dlouhý;

kouzlo, taj to všeho

kosmu nesměrného,

studna věčně živá,

odkud neubývá

vláhy, rosy, many,

vzlet, jímž dojdem k cíli,

vrchol svrchovaný,

triumf touhy!