Pohádka o lidském štěstí.

Ticho všad – lid sotva dýše,

v smutku tone celá říše,

nikdo an se nenadál,

roznemoh' se král.

V lékařů, dvořanů davu

zoufale vše věsí hlavu,

každý hádá,

marně spřádá,

jak by nejlíp šlo,

odvrátit to zlo.

Přivolaný žrec

praví: „Kletá věc!

Těžce pán můj churaví!

To však pravím tobě svatě,

šťastného že člověka tě

košile jen uzdraví!“

Ihned vyslanectvo skvělé

rozjíždí se na vše strany

hledat předmět předepsaný

po králově říši celé.

Mnoho krajin, mnoho lidí

pátravé jich zraky vidí,

též i jazyk bez ustání

po šťastných se lidech shání;

dlouho marně však

pátrá čich i zrak –

vidět všade jesti,

jaktě vzácné štěstí!

Konečně po honbě dlouhé

v chatrči tu lesní pouhé

štěstí úkaz jediný;

přebýváť tu míjen trudy,

trampotami, uhlíř chudý

v lůně četné rodiny.

Než se ještě po čem ptají,

nezvratný již důkaz mají,

muž ten v kytli uhlířové

právem že se šťastným zove.

Bez průtahu

ode prahu

oderve jej četa skvělá

nálezem tím šťastna celá.

Slyšet její ples již zdáli –

kolem trůnu všecko jásá,

že se blíží spása.

Když pak přivedou tu králi

jediného

šťastného hle poddaného,

žádá chorý ve své mdlobě,

dávné pánův po spůsobě

poslední kus roucha sobě

od uhlíře chudobného.

Dvořan s něho strhne šat

a hle tu je teprv znát,

jak to šťastnu býti, snadné:

ubožáček

Štěstěny miláček

košile aj nemá žádné!

Zda ta pravda milá

krále pozdravila,

nepovídaj' svědci – –

možné však to přeci.