POHÁDKA O LOUČENÍ DUŠÍ.

Jsou duše dobré, počestné duše.

Ve světnici tiché v teplém loži

se rozloučí s tělem v bázni boží

a vzlétnuvše ke stropu, hledí z ticha

na rodinu vzornou, jež pláče a vzdychá,

na diplomy na stěně zasklené,

na kříže a řády vznešené,

na manželské prostranné lože bílé,

na čepice noční a župany zbylé.

A spatří-li právě jich teskný hled

kdes v kuchyně kamnech žár se chvět: –

jak promoklé deštníky nehnutě

nad kamny své roztáhnou perutě

a hřejí se, hřejí se naposled

před poutí svou mrazivým étherem.

To tiché jsou, poctivé duše,

a zahřáty nad kamny, s blaženým snem

v let vážný se dají v neznámé hluše.

Jsou oddané duše!... Stafáž jich loučení

je širá pláň v bitevním plameni,

lán posledním vzdechem prokletý...

A sotva že stísněné duše ty

se uzounkou ranou moderních kulí

v dým pušek s námahou protáhnuly,

hned napnou se péra jak vymrštěná

a bojiště obchází parádním krokem,

a dokola pátrají planoucím okem,

zda v dáli kdes nemešká majestát...

Jak rády by před carem spjaly se v řad

a provedly poslední defilée!

A naposled, štěstím opilé,

by chtěly stopy vznešených pat

na krvavé půdě zulíbat.

Oh, duše ty zvolna, jak plouživý dým,

pak stoupají k nebesům modravým...

A vzdorné jsou duše! Rozloučily

se prostě v poslední chvíli:

na vrchol svých šibenic usedly,

na trámy krvavé guillotiny

a v mlžný kraj, plný otrocké špíny,

s té výše zhrdavě pohlédly.

A zpupné ty duše, jež před krátkou chvílí

se chechtaly kříži ve kněžské dlani, –

teď ku křižovatkám hnaly se plání

a Kristovy líce bratrsky políbily!

Svým polibkem na mžik zjasnily chmuru

ve Kristově tváři. A v nejprudším letu

pak spěchaly přímo vstříc jinému světu –

ba, Svoboda sama nesla je vzhůru!