Pohádka o macošce.

Dvě vám jednou dívky byly,

hodné, tiché, pracovité,

ale matka zemřela jim

a zlou měly macechu;

ta jen dvěma dcerám vlastním

přála všeho, s nenávistí

odstrkujíc, potupujíc

ubohé ty siroty.

Její dcery z mísy zlaté

lahůdky jen samé jedly,

sirotkům se dostávalo

jenom chudých zbytků stolu,

házených jim s pohanou;

macecha jim všechny vzala

lepší šaty, ponechala

nejprostší jen roucho skrovné,

za to vlastní dcery strojíc

do hedbáví, do atlasu,

s hlavy k patě ověšujíc

drahými je klénoty;

a když přec ty vyfintěné

přezařoval milý půvab

obou sirot, jejichž sličnost

nemoh’ zaclonit šat prostý,

tím víc plálo její záští:

posměch, spílání a rány

sypaly se na ně stále,

kdežto pro své dcery měla

jenom jména nejněžnější,

laskání a polibky.

Leč co bylo všeho nejhůř,

macecha zlá oněm brala

také lásku otcovu.

Byltě zámožný on kupec,

za obchody mimo domov

nejvíc dlíval a choť jeho

stálým na ně žalováním

srdce jeho odvracela

od sirotků, za to vlastní

svoje dcery líčila mu

jako příklady všech ctností.

Každá macecha sic není

jako tato neb jak ona,

o níž tklivou píseň znáte,

kterak sužovala děcko,

jež pak nehtíky se jalo

vyhrabovat na hřbitově

svoji mrtvou matičku;

jsou i hodné mezi nimi,

pastorkům svým nekřivdící, –

avšak lásku rodné matky

nenahradí v světě žádná,

ta víc miluje své děti

nežli sebe, v nich jen žije,

zná jen radost z jejich štěstí,

všechno ráda obětuje,

by je uchránila bolu.

Protož, dítky, proste nebe,

aby svítily vám dlouho

v žití mrakavách i bouřích

ty dvě hvězdy těchyplné,

mateřské ty vroucí oči.

Však již dále v naší zkazce:

Na daleké kdysi cesty

vypravit se musil kupec

na korábu do zámoří,

na čas dlouhý svěřit ženě

všechnu péči o dům, dcery.