POHÁDKA O MÉ DUŠI.

Veliká louka s nečetným kvetoucím okem.

Beránek bílý se prochází samojediný

zahradou travin tichým, neslyšným krokem.

Ó jak je bílý! rděly se kopretiny,

bělostné hvězdy jejich jsou jako stíny

i bavlnkové chmýří trav nade břehem

rdělo se studem před jeho živým sněhem.

V zeleň se chýlí, nezlomí travin klasy,

ale kam vstoupí, jakoby vidění krásy:

nový květ tryská, novou hned rozlévá vůni,

neznámou lidem, jen anděl ji zná v nebes tůni.

A zvedne-li Beránek hlavu a dívá se v dáli,

tam zmizel hned obzor a dálky se bez konce zdály – –

Hlas jeho hlasem byl stařenky tiché a bílé,

pohádky šepotá nové a roztomilé.

A není jich konce – – neznámé, svaté zvěsti – –

I nazval jsem toho Beránka: Nebeské Štěstí.